Řidič

Dneska mám dělat řidiče. "Hlavně nezapomeň vždycky vylízt a otevřít mi dveře. Budu sedět vzadu." Nedjřív nějaký nákupy. Radši jsem se ani nevracel do auta a čekal na ni venku. Posledně na mě řvala, že jsem včas nevylezl a neotevřel jí dveře, aby nastoupila. Moc jsem si nepomoh. "Ne. Budeš sedět v autě a dávat pozor. Až mě uvidíš přicházet, vylezeš. Otevřeš mi dveře. Já nastoupím, ty zavřeš, PAK teprve zvedneš tašky a dáš je do kufru. Buzeruje mě teda pořád. Jinýmu bych hlavu utrh. Ale od ní si to chci nechat líbit.
Tak, teď k hotelu.
Zastavuju na parkovacím stání. Hrne se k nám portýr. Rychle ho předběhnu, abych otevřel já. Od vchodu na ni mávají její přítelkyně. Trochu rozverné, trochu hlasité. Její věc. Vystupuje, já za ní zavírám. "Nic?" Nechápu. "NIC?" Dá mi facku. "NIC?" A druhou. A pak několik rychlých, z obou stran. Kufr? "No ano! Kufr!" Mlask, ještě jedna. Vytahuju z auta kufr a předávám ho portýrovi. Směje se. Kretén. Snažím se ten jeho tupej ksicht si zapamatovat, kdybych ho někde potkal. Moc tomu nedávám. Na ksichty nejsem dobrej. Zahlédnu kamarádky. Zaražené. Takže jako tým nějaký body máme. Ona se s nimi zdraví a mizí společně v útrobách hotelu. Nastupuju a odjíždím.

Jak je mi? Ptám se sebe. Když už je to sichr, že mě neslyší.
No, ten portýr u toho mohl nebejt.
Facky před kamarádkama?
Jo, to něco do sebe mělo.
Takže co? Vadilo mi to od ní?
Nevadilo.
Naopak?
No, skoro, trochu... Trochu naopak.
Takže ji máš...? Rád?
No to nevim, to nevim, jestli můžu.
Hm. Vážíš si ji?
To rozhodně.
A ve srovnání s tebou, co?
Těžká otázka. Těžká. To ještě neumím říct.