Z deníku lovce - Arktická noc

Představte si místo na planetě, které je naprosto pusté místo, kde téměř nic neroste. Představte si, že byste tam byli sami, jen s přírodou. Žádná obchodní centra, žádné přeplněné neosobní kavárny pro lázeňské povaleče a pomatené bydlenky.

Představte si letní noci, kdy slunce zapadá a vychází těsně po sobě, že nemá smysl ani chodit spát. Představte si dlouhé zimní dny plné mlhy, kdy slunce ani nevyjde.

Příroda je nemilosrdná a vyvíjela se miliony let , do podoby, kde je dnes. I vy se musíte vyvíjet a přizpůsobovat se, abyste v ní přežili. V přírodě chápete jak malí opravdu jste.

Na mrazivé divočině, není nic osobního. Je stejně drsná pro každého, kdo do ni vstoupí, ale když ji poznáte, poznáte i její krásu a poctivost.

Odtud pocházíme.

Teploměr ukazoval -10 , mrazivý vzduch řezal při každém nádechu, téměř arktickou tundrou šel jsem s pytlem sena nocí ke krmelci. Nohy se mi bořily do hlubokého sněhu. Na cestu mi svítil měsíc zastřený za černými, sněhovými mraky. S každým nádechem, cítil jsem řezavý a mrazivý dotek zimní dámy.

Zmožen únavou, na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Vítr tvořil ve sněhu jazyky a ze země trčely poslední zbytky letní vegetace, které se třpytily jako diamanty, ojíněné mrazivými ostny. Při pohybu hlavou, se sníh třpytil jako malé hvězdičky, které spadly z nebe.

Konečně jsem došel ke svému prvnímu cíli, kde jsem doplnil žrádlo a vydal se na posed. Celý den byl jako prokletý a plný špatných znamení. Znamení, která jsem ignoroval.

Když jsem vylezl na posed a zavřel za sebou dveře, všiml jsem si, že okna jsou mrazem zalitá k okenicím, takže je neotevřu. Byl tam takový mráz, že můj dech byl jako vydechující kouř. Promrzlý jsem byl už po příchodu a nechtělo se mi tam ani dlouho sedět, ale nějak jsem neměl sílu jít zpátky tu cestu v tom počasí. Věděl jsem, že dlouho nevydržím v tom mrazu zavřený a tak jsem si zapálil tři čajové svíčky, na ohřátí vzduchu. Vyndal jsem si vodu na čaj a konvici. Venku silně foukal vítr a sněžilo. Opřel jsem se na lavici o stěnu a že si na chvíli odpočinu, než se to uvaří.

Zdál se mi krásný sen o životě, co nepřipomíná peklo. Rum tekl proudem a stroze oděné děvy mrzkých mravů, tancovaly na mém klínu a vše za bezbožného ryku zvaného zpěv, nebo řev.

Vlivem spotřebovaného kyslíku, jsem vytuhnul ne na chvilku, ale na několik hodin. Probral jsem se, hlava se mi motala, chtělo se mi blejt. Kopnul jsem do dveří, aby se otevřely a ucítil jsem jen bodající závan arktického vzduchu. Podíval jsem se na teploměr a bylo -20. Nohy jsem téměř necítil, na plicích bolest a dráždivý kašel jak těsně před smrtí mi říkal, že jsem to trochu podělal. Neměl jsem v tomhle stavu šanci dojít zpátky živý a věděl jsem, že se musím trochu zahřát.

Neměl jsem jinou možnost, než podpálit kus posedu, abych se zahřál. Ukopal jsem jednu vyztužovácí příčku a zmrzlými rukami, jsem se snažil odřezat kus třísek na oheň. Bylo to namrzlé a nehořelo to. Naštěstí nitroprach hoří dobře. Vidět ho hořet, je jako nahlédnout do bran pekelných. Peklo bylo dostat nožem a zmrzlou rukou tu střelu z hylzny. Nasypal jsem to na dříví a zapálil několik sirek.

Praskalo to jako prskavky a po oblaku dýmu se objevil oheň. Z batohu jsem vyndal plechovku klobás a fazolí a hodil to do ohně. Nečekal jsem, že to bude dlouho hořet, ale hořelo. Hodil jsem na to i konvici s tím neuvařeným čajem a užíval si tu romantiku kolem, nebo spíš ten kašel. Po pár minutách, co mi hezky posed rozehříval nohy, ucítil jsem i ty oteklé prsty v botách. Nejhorší na tom všem bylo, že ty fazole se nedaly žrát. Něco tak hnusného, svět neviděl. Nějak jsem neměl sílu to do sebe rvát a tak jsem si dal čaj. Jenže jsem nemohl najít hrnek, co mi zapadl do sněhu. Najdu ho na jaře. Vzal jsem za vděk tou plechovkou od fazolí.

Bylo to takové rurální, až zvrhlé, dalo by se říct. Nechtěl bych se u toho vidět na kameře.

Seděl jsem si v tý hromadě sněhu na pokraji šílenství s nějakým zápalem plic a říkal si jak je tu krásně. Ten výhled, hořící posef. Jen bych si tu měl pro tyhle případy udělat ohniště a zásobu dřeva. Kochal jsem se v té mrazivé noci hvězdami. Tak čistou oblohu včetně mlhovin, které byly vidět, dlouho nepamatuji.

Všechno dopadlo dobře. Dostal jsem jen něco jako lehký zápal plic a zánět hrtanu, na to atb a pokud jsem neumřel, kašlu doteď.

A o takovou romantiku přicházíte, protože vysedávate po kavárnách a nejdete se mnou.