Vášeň pro kozy!!!

Slunce již stálo dosti vysoko na obloze, když se Robinson vyšoural z jeskyně a zamířil si to ke kůlu, na která si značil dny strávené v této pustině. Kůl měl, kolem dokola,
vyřezaný úzký zářez, který ho tak dělil na dvě části. Zářezy pod ním, byly ještě z dob jeho prvního pobytu na ostrově.


„Ach, jo…“, povzdechl si z hluboka, když pohlédl na řady zářezů,
které znázorňovaly dny jeho nového pobytu v osamění, a loveckým tesákem k nim vyryl další. V duchu rozmlouval sám se sebou: „Ano, málokdo by byl takovým bláznem, jako já, aby prožíval nespočet dnů na tomto bohem zapomenutém místě.
Přivedla mne sem však má nezřízená vášeň pro pěstování koz, vášeň, které jsem se v Londýně, nebo Yorku nemohl naplno věnovat. Až opět zde…“ a zamířil si to opět do jeskyně, ve které nyní trávil většinu času.


Nepovšiml si tak ani, jak se na lesknoucím se, jasně modrém obzoru objevil bod, který se stále zvětšoval, až bylo možné rozeznat domorodce, který
vesloval ve svém člunu, vydlabaném z jediného kusu kmene. Navzdory slunečnímu úpalu, neměl na sobě jediný kousek oblečení. Pouze otvorem v nosní
přepážce měl prostrčený, do ruličky stočený, procviknutý, lístek z londýnského metra.


Ano, byl to on, ten který přinesl tolik radosti tolika generacím
školních dětí, ale nejen jim, dokázal potěšit také mnoho obyčejných pracujících lidí. Ano, byl to, jak správně tušíte, Pátek!


Poté, co se před léty vrátil s cesty do Londýna, na které
doprovázel Robinsona, který se vracel domů. Pátek se vrátil v úterý, plný
dojmů a nadšení z novinek, které uviděl. Hned chtěl na největším z ostrovů
vybudovat metro. Místní ale byli hodně konzervativní a to nejen, co se týče jídla. A místo hloubení metra, hloubili i nadále své lodi z kmenů největších stromů, které rostly na ostrovech a pranic je nezajímaly výhody, které měl
DPML. Měli, co si vydlabali a nemuseli se tak bát, že jim zase zdraží jízdné.


Pátkovi tak zůstal z velkého snu, jen ten lístek v nose, také
jako vzpomínka na jeho velikou cestu.


Nyní však mířil k ostrovu, na němž prožil tolik let s Robinsonem a který ještě od té doby nenavštívil. První čeho si všiml, když se přiblížil,
byl v zátoce zakotvený vodní skútr.

„Aby tak piráti, nebo lidožrouti…?“
Vtom však zahlédl na stožáru u vchodu do jeskyně, třepotající se ve větru,
velkou vlajku New York Rangers, Robinsonova oblíbeného klubu.


Pátkovi jako by spadl kámen ze srdce. Když přistál v zátoce, uviděl všude stopy po čilé lidské činnosti. Hned u dřevěného přístavního mola, u kterého se houpal skútr a u kterého uvázal také svou loď, stál stánek s občerstvením.
Řady lahví s pestrými vinětami připomněly Pátkovi pobyt v Londýně. „Nezapomněl na mne!“ pomyslil si rozradostněný Pátek a již chtěl zavolat. Pak se ale zamyslil: „Proč mi neposlal alespoň krátkou zprávu, že je tady? Že by neměl signál?“


Potichu vystoupal na prostranství před jeskyní. Zde viděl spousty nových zářezů na kůlu. „Co to znamená, proč na něj Robinson zapomněl?“


Pátek se nahnul ke dveřím a otvorem pro poštu nahlédl dovnitř. Na první
pohled nedokázal vnitřní prostory jeskyně, v níž prožil tolik dní, vůbec poznat. Pod stropem byl roztažen vrchlík cirkusového stanu a stěny, ba i zem byly pokryty nádhernými perskými koberci. Pátek si vzpomněl, jak jim kolikrát spadl do kávy z kamenného stropu jeskyně, šváb, nebo i ještěrka, či jiný
macarát. To se ale nyní, díky stanu nemohlo stát. „Praktické…“


Uprostřed jeskyně se rozkládalo prostorné růžové letiště. Na něm se rozvaloval, jen tak, Robinson. Po jedné straně měl Středu a po druhé Neděli,
dobře vyvinuté domorodky v nejlepších letech, pocházející s vedlejšího ostrova. Robinson pěstoval kozy. Pátek svým bystrým, pro tamní domorodce typickým, zrakem, rozpoznal, podle několika fleků na potahu, že už je podojeno.

„Tak to tedy je…“, pomyslil si. „Tu Středu bych ještě chápal, proč ale i tu prostopášnou Neděli? To je ta vděčnost bílých mužů!“ zauvažoval smutně. Robinson zapomněl na Pátka, na chvíle kdy se v chladu jeskyně, v dřívějších dobách, oba tiskli k sobě na jediné kozí kůži. Každý v ruce jen jediný banán, který tiskl druh druhovi do úst, aby je alespoň na chvíli naplnili a zapomněli tak na hlad, který
pociťovali za nevlídných dnů, kdy nic neulovili. Jak si roztřeseným sopránem
šeptali slovíčka povzbuzení.


Pátek se odvrátil ode dveří a cítil se v tu chvíli, jako šedivý,
odstrčený a prázdný Pondělek.