sakryš a sakryš :-)

Jsou obrazy, které se při vzpomínce vybaví v mysli jako první a většinou jsou to obrazy tak silné, že přebijí všechno, co je s touto vzpomínkou spojeno.

Já třeba nerada propadám nostalgii, protože když se mi to někdy stane, tak vzápětí následuje melancholie a takové tklivé stesky po věcech a událostech, které byly hezké a které se už nikdy nebudou opakovat. Stává se mi to sice málokdy, vždycky nečekaně, ale stává.

No a to si pak musím pustit třeba nějaký smutný film a nebo si udělat horké kakao, aby to mnou prošlo a zase to někam odešlo.

A pak jsou třeba chvíle, kdy si tuhle náladu dobrovolně chci vyvolat a ono to doprdele nejde :)

Stalo se mi to nedávno, že jsem si tak probírala co se mi v životě stalo hezkýho (to v rámci rituálu vděčnosti) a vzpomněla jsem si na jeden hezký den a noc a den, strávený ve společnosti člověka, který pro mne hodně znamená a budu do smrti vděčná, že jsem měla tu čest s ním pobýt nějakou chvíli.

No a protože on je muž a já babizna, co nenechá nic na pokoji, tak jsme spolu strávili i nějaké společné chvíle v posteli. Bylo to hezký, moc hezký.

Tahle celá záležitost by mohla být právě jednou z takových vzpomínek, při kterých bych byla ráda nostalgická a melancholická, ale nejde to. Brání tomu pytel.

Po sexuálním ukojení smyslů jsme se jen tak ještě povalovali v posteli a vykládali si o všem možném a pak jsem mu něco ukazovala v knížce, kterou jsem zrovna měla rozečtenou.
On se do toho nějak víc zabral, tak jsem ho nechala aby si četl a šla udělat kafe.

Kafe jsem nesla pak do postele a když jsem s ním vcházela do ložnice, ležel můj dočasný drahý na zádech, jednu nohu pokrčenou a druhou nohu měl lýtkem položenou přes koleno té první.
Na tom nohovém zábradlíčku měl opřenou knihu a pod ním se mu rozléval povolený pytel až na prostěradlo.

Asi je to známka pohody? Možná by mi mohl někdo napsat, jestli to, že ty koule nejsou v pevně zataženém pytli, značí, že je pán uvolněný? Nebo nevím, prostě tenkrát jsem o tom vůbec nepřemýšlela, jen se mi ten pohled vypálil do mozku a navěky tam vypálený zůstane.

Tím se do melancholické nálady nelze dostat, kdybych se na hlavu postavila a právě v tomhle případě mě to opravdu hrozně mrzí. Pokaždé, když se mé myšlenky zatoulají až sem, snažím se ten obraz zaplašit, vymazat, ale nejde to, pořád tam je, brání mi tesknit, jen mi kouzlí takový ten pocit, že ''WTF tyvole''?

Tak jak je to vlastně s těma koulema? Jsou v bezpečí tak plandaj?