Tvář sobeckosti.

Už dávno je zřejmé, že člověk nedělá špatné věci. Myšleno ve smyslu špatné pro sebe. Z morálního pohledu společnosti, nebo pohledu ublíženého se to samozřejmě jeví jinak. Už Friedrich Nietzsche psal ve svých spisech (myslím, že konkrétně to byl spis “Ranní červánky”) o tom jak nám nechybí druhý člověk, nebo nemilujeme druhého člověka, ale milujeme pocity, které s tímto člověkem máme. Tedy naše pohnutky jsou naprosto sobecké. Protože však nechceme čelit této pravdě, která říká, že jsme sobci tvoříme sociální konstrukty a iluze, abychom sami sebe přesvědčili o tom, jaké jsme nesobecké bytosti.