Kolegyně jako zdroj vášní…

Vzpomínám na jeden ze starších zážitků, kdy do mojí tehdejší práce nastoupila nová kolegyně. Po pár dnech mi bylo jasné, že se mi celkem dost líbí, a to dokonce takovým tím vnitřním způsobem. Který člověka táhne a nenechá ho v klidu a soustředěného. Moje práce vyžadovala vcelku dost koncentrace a soustředění, ale říkal jsem si třeba nedostaneme směny spolu a bude vše v pohodě. Nová kolegyňka odjela na tři týdny na školení a já tak nějak pozapomněl, že k nám vlastně nastupuje. Jednoho dne, bylo to ke konci měsíce se na nástěnce objevil rozpis následujících směn. Sevřel se mi žaludek. Ne jenom, že jsem měl všechny směny s ní, ale ještě jsme jí dostal na starost k zaučení.

Říkal jsem si, že osud chce otestovat úroveň mých mentorských a komunikačních dovedností, ale úplně mimo mojí komfortní zónu. No polknul jsem tyto hořké obavy a čekal na ten první den. Kolegyňka přišla, krásná a s milým úsměvem na tváři: „Ahoj, prý mě máš na starosti, tak to budeme dělat spolu.“ Zasmála se. „Ahoj, přesně tak budeme to dělat tady na tom stole.“ oplatil jsem dvojsmysl a zasmál se. Po prvních odpracovaných dnech bylo jasné, že máme stejný smysl pro humor a zálibu v zajímavých rozhovorech. Musel jsem se pořád naplno koncentrovat, protože pokaždé když kolem zavanula její vůně, nebo se zvedla ze židle odhalilo to její pevný zadek, nesmím zapomenout na krásné hnědé oči a dlouhé temně černé vlasy. Moje mysl chtěla sklouznout jinam. Automaticky už jsem si opakoval mantru: „Neser tam kde jíš. Neser tam kde jíš. Neser tam kde jíš.“

V jednu chvíli, kdy právě probíhalo moje vnitřní opakování této mantry z důvodu, že kolegyni se skutálela propiska ze stolu a ona se pro ni ohnula, s zadkem přímo proti mně a moje koncentrace šla zase někam do háje na procházku. Jiná část mého mozku, která asi měla úplně u zadku moji snahu o opakování mantry. Poslala do mých úst otázku: „Zítra máme volno. Zajdeme si na snídani a pak nějaký výlet?“ V první chvíli mi celkem dlouho trvalo uvědomit si že ten, koho to slyším říkat jsem já. Než jsem se stačil vzpamatovat. Tak kolegyně zvedla hlavu, tázavě na mě pohlédla. Tento výraz se změnil v úsměv a přišla odpověď: „Tak jo, něco podnikneme.“

Neskončilo to u jednoho výletu, ale u zajímavého vídání se a mnohem těžších dní v práci. Pořád hlubší a hlubší vyvádění z komfortní zóny a útoky na moji soustředěnost a upřímně i na kvalitu odváděné práce. Mantra nezafungovala a po nějakém čase scházení a držení to v přátelské rovině bez těch tak často zmiňovaných výhod. Došlo i na výhody a byli velmi hezké, tak nějak si to vše samo sedlo a tím ztížilo pobyt v zaměstnání ještě více. Teď si už nehrála v mé hlavě jen fantazie, ale skutečné vědomí toho, jaké to je. Vědomí toho, co se skrývá pod tím oblečením, co umí ty rty, kterými mluvila k zákazníkům atd… Nakonec jsem šel pracovat jinam i z jiných důvodů a dodnes jsme dobří přátele a vzpomínám na tu zkušenost s pokorou.

Kdo si prožil, nebo prožívá něco podobného. Soustředěnost na práci pryč protože Vás nenechává v klidu přítomnost někoho z kolegů či kolegyň?