Tehdy ve vlaku

Každý všední den dojíždím do zaměstnání. Nejdříve několik málo zastávek městským autobusem, poté tramvají, nakonec vlakem s jedním přestupem. Vlak, s kterým jezdím je rychlík z Plzně na Prahu, tak dost často jezdí na různé akce i studenti s učiteli. Proč o tom vůbec, ale dneska začínám? Důvod je ten, že díky tomuto cestování mám možnost často sledovat chování lidí mezi sebou. Častou jsou to malé děti v doprovodu dospělých, nebo lidé kteří nezastávají stejné názory, taky to může být naopak a zastávají stejné názory a mluví se o někom, kdo v tu chvíli vůbec není přítomen. Nedávno jsem si řekl, že se zaměřím na to, jak to vypadá, když jedou dospělí s dětmi třeba do 10 let.

Při tomto pozorování mi došla jedna věc. Představte si. Jedou dvě kamarádky a mají s sebou malou holčičku odhadem ve věku 4-5 let. Kamarádky jsou unášeny svým rozhovorem o jiné ženě, která je prý úplně strašná atd. Malá holčička pozoruje utíkající obrazy za oknem vlaku. Něco jí při tomto pozorování zřejmě zaujme, nebo napadne. Osloví tedy maminku. Nekřičí čeká i na pomlky, aby neskákala do řeči. Osloví jí takto sedmkrát, než se na ní maminka otočí, nenechá jí ani říct otázku a řekne: „Nevidíš, že se bavím s tetou? Dej chvíli pokoj.“ Chci upozornit, že ve vlaku jsme seděli 40 minut a bylo to za tu dobu poprvé co vůbec holčička promluvila. Chci jen říct, že za 10 let, až budou rodiče nuceni, řešit psychické problémy, již dospívající ženy, možná i nějaké sebepoškozování. Budou přemýšlet. Možná tedy budou o tom přemýšlet. Kde jako udělali chybu. Protože žijí v domnění, že dělali vše dobře.

Je až komické, jak dětem dospělí dávají pozornost, a to většinou ani ne plnou, ale jen nějaký zbytek pozornosti a jen když zrovna oni se rozhodli že chtějí. Po dětech však vyžadují pozornost plnou a okamžitou vždy, když si usmyslí. Pocit, že dospělost je něčím více než dětství a výchova, že znamená být šéfem svých dětí je tak mylný. V dnešní době, kdy se rodí, jak říká Jaroslav Dušek „děti nového druhu“ začíná být krásně patrné, jak od útlého věku si tyto nové bytosti nenechají vše líbit. Někdo hned vyřkne „jsou drzý a rozmazlený. To my bychom si tohle nedovolili.“ Je to ale skutečně drzost? Nebo je to jen znalost vlastní hodnoty a projev toho, že si nenechají tyto bytosti zkazit svoje lidství nesprávnou výchovou a vštěpováním špatných hodnot, tak jako se to stalo u nás a minulých generací? Je snad špatně, když maminka křičí na dítě, a to jí klidně odpoví. „Pokud se budeš takto chovat, tak já tě do svého světa nepustím.“? Tento článek, nemá být návodem na výchovu. Pouze má poukázat na činy, které s úplnou samozřejmostí děláme každý den. A v jiných bytostech se mohou podepisovat způsobem, který si ve své zaslepenosti nejsme schopni uvědomovat natož připustit.