Bylo nebo nebylo za komu....

Psal se rok 1984 a všude všeho byl nedostatek, pokud jste neměli někde na patřičných místech, své známé. Já je bohužel neměl ale v té době jsem byl moc mladý na to, abych nějaké měl, nebo si je stihl najít. Jenže, dobré zaměstnání, dobrá práce a možnosti, které ostatní neměli. Jezdil jsem pracovně do Milovic a kdo tam někdy byl nebo bydlel, tak ví, že Milovice ještě v roce 1987 měli mléko ve skleněných lahví a že by byl něčeho nedostatek si nepamatuji. Tedy myslím u nich. Mandarinky, pomeranče vážené karamelky a hlavně prací prášky, kterých byl nedostatek v normálních obchodech. A tady nastal ten kámen úrazu, jak se říká.
Něco za něco. V té době bylo na oné posádce velké množství žen, které sice měly doma své muže, ale zároveň byly samotné pro jejich služební vojenskou zaneprázdněnost . Kdo tam někdy byl , tak jistě mi dá za pravdu, že jejich počítání na dětském kuličkovém počítadle, bylo ohromující a nepochopitelné. Koukal jsem jak v Jiříkově vidění, když mi náhle sdělila, že mi to večer ukáže názorně, jestli chci., a teď ať nezdržuji. PAF. Byl jsem jak opařený. Ráno jsem si tam šel koupit čerstvé rohlíky a mléko v láhvi a u pokladny kdo jiný, než ona. Napsala na kus papírku jestli chci tak ať přijdu v devět hodin a nic víc.To váhání. Celý den před sebou a otázka ANO nebo NE.? Šel jsem. Místo do hospody s klukama, jsem zvolil druhou možnost . Zvědavost? Nebo chuť na nepoznané? Nebo touha vidět samopal na svých zádech? Už to bylo jedno, protože nebylo cesty zpět. Stál jsem u toho přízemního krámku, kde se vlevo chodilo do potravin a vpravo byl vchod už ale nevím s jakým zbožím.. Vyšla ven a jakoby věděla , že tam budu, šla přímo ke mě. Mladá, řekl bych v té době o pár roků mladší, ale zřejmě hodně chtivá. To co následovalo, se snad ani nedá popisovat. 6ádně kouření, to se v té době ještě moc " nenosilo" ale jak rychle přišla, tak měla i tak rychle svoje kalhoty dole a už se sápala po mém rozkroku. Takové ty dřevěné špulky, jak se používají na kabely, se staly naším "křovím" a zátiším " Jediné co ona chtěl, bylo abych ji to udělal "dovnitř", ale to bylo také to jediné, co jsem věděl, že nesmím. Bylo to šukání na několik hodin, bylo to moc hezké a nějaká jazyková bariéra nebyl žádný problém. Pevný zadek a ne jak se o těch "matroškách " říkalo, že mají prdel jak kobyla. Možná tím, jak byla mlaďoučká a ještě nezkažená od svého oficíra.
Od té doby jsem domů vozil cokoliv by jste si mohli v té době představit a nebylo to. Měl jsem všechno. Prášky na praní, ovoce, mléko, prostě cokoliv si kdo co řekl, že by chtěl. A já měl i něco navíc. Sice jenom chvilku než jeí oficír dostal lístek domů, ale i tak to stálo za to.

Prostě MILOVICE.


Tak zatím Amíci