Už rok se učím býti jiná.

Dnes je tomu rok. Rok, co jsem zde potkala někoho, kdo mi úplně změnil život vzhůru nohama. Možná to on ani tak nevnímá, ale pro mě to bylo, dá se říci, osudové setkaní.
Začalo to nenapadnou otázkou: Ahoj, nechceš si nezávazně pokecat? Tehdy jsem netušila, kdo se za tím párovým profilem skrývá. Že to bude někdo, kdo mě bude následující rok provázet všemi těmi dobrodružstvími zde na Amatérech. Že se mi stane náhradním tátou, na kterého se kdykoliv můžu obrátit.
Na začátku jsem to tak nevnímala. Přece jen jsme se seznámili na erotickém portále a spousta zpráv, které jsme si vzájemně vyměnili, hlavně v prvních měsících, měla víc než jen erotický nádech. Vzniklo také spousta fotografií, které ale zůstanou v tajné schránce skryté navždy jako vzpomínka. Ale vzpomínka na co vlastně? Pro mě je to vzpomínka na někoho, koho jsem milovala, ale moc dobře jsem věděla, že ho nemůžu nikdy mít a že to není opětované. Když jsem se ho na to jednou ptala, napsal mi: Jsi milá dáma, city k tobě žádné nechovám a ani nechci, neboť naše životy proudí každý svou cestou, sympatie ano. A ještě bych chtěl podotknout, že jsi pro mě velice mladá, spíše cítím rodičovský nějaký pocit. No jsi taková dobře prdlá mladá holka, co chce vyzkoušet kde co, což je pochopitelné…
A tahle zpráva mě naštěstí vrátila nohama na zem. Mozek zvítězil nad tím našeptáváním srdce a já si to velmi rychle uvědomila. Díky tomu mi zůstal přítel, kterého si moc vážím.
Moc dobře vím, že on miluje jinou a snažím se mu, co nejvíc můžu, pomáhat, aby jí získal zpět jen pro sebe. Dnes už i mé srdce patří jiným mužům, objevila jsem v sobě nevšední věc, a to mít ráda více lidí najednou. Objevila jsem, že mé srdce je veliké a já svou lásku potřebuju rozdávat dál, abych byla emocionálně spokojená.
A vlastně i za to může ON, protože jednou mi řekl: běž a poznávej svět. Vzala jsem si tu radu k srdci a poznávala. Poznávala svět, ale hlavně svojí duši. Občas to bylo bolestivé, občas krkolomné, ale dneska už aspoň tuším, kterým směrem se chci ubírat a nepřipadám si zas tak divná…
Snad následující rok, dva, tři nebo vlastně celý život se budeme provázet nadále. Snad budu svědkem, až bude šťastný usínat v obětí své vyvolené a já mu třeba někdy dovezu ukázat své potomstvo, kterému budu dál vštěpovat rady, které jsem získala od mého Moraváka.
Je toho tolik ještě, co bych ráda napsala, ale budu už mlčet. Jsou to jen naše vzpomínky, jen naše a bojím se, že napsáním by ztratily to kouzlo. Snad jen jediné se sluší napsat: DÍKY, díky za vše, co pro mě děláš.