Stáří je důsledkem rozhodnutí

Někdy mě udivuje, kolik toho naše tvář, výraz a jiskra v očích dokáže prozradit.
Každá vráska je šrámem na duši, který se navždy vepsal do tváře.
A každé ráno mi mé zrcadlo vysloví nekompromisní pravdu, ohledně mého naplnění a radosti ze života.

Včera mi poslala kamarádka v dobré víře fotku mě, mého a jejího syna na výletě.
Koukala jsem na tu vychrtlou stařenu a nevěřila bych, že to jsem já.
Bylo to po období, kdy jsme se synem strávili měsíc v nemocnici a opravdu se to neskutečně projevilo na mém výrazu. Nepoznávala jsem se.

Běžela jsem k zrcadlu a tam stála úplně jiná žena. Spokojená, usměvavá, ne snad proto, že bych měla milence a šukala s ním první ligu, ale tak nějak jsem si začala vážit toho co mám a už nedržkuju, nenadávám, nemám důvod.
Vždy by mohlo být hůř a mě momentálně nic nechybí.
Nebo jsem spíš přestala zkoumat, co by mi chybět mohlo?

A protože už jsem si zvykla, že mi v životě přichází okamžitě paralely toho, nad čím zrovna uvažuji, tak hned dnes do tramvaje nastoupila maminka se třemi dětmi.
Bylo na ní vidět, že je úplně vyřízená a neustále ty děti okřikovala, asi preventivně, i když jen tiše seděly. Odhadovala jsem jí tak na čtyřicet, než jsem se později dozvěděla z jejího rozhovoru s jedním dědou, že jí není ani třicet.

Onen "děda" byl prostě boží! Nastoupil šedivej pán s úsměvem od ucha k uchu a dokonalou postavou! Měl elasťáky, takže jsem to mohla okamžitě zhodnotit a parkoval si v tramvaji kolo do rohu.
Hned jsem vyskočila, ať si sedne a on se jen smál a povídá
"Ne děkuji, ještě nejsem tak starej, abych musel sedět." Jen jsem vyhrkla "No já taky ne. Ale máte to těžké kolo, tak to pro vás bude pohodlnější."
"Ne mladá paní, hanba by mě fackovala, vy jste dáma a měla by jste sedět."
Už mě nenapadala žádná odpověď, tak jsem se jen usmála a poděkovala.

No a "děda" se dal do řeči s onou maminkou třech dětí. Zatímco ona nadávala na manžela a život, tak on jí řekl, že má taky vnučku a že je mu 74!
A že jede zrovna z tenisu! A koukám, že na kole!
A já si uvědomila, jak je věk relativní jen díky našemu přístupu k životu. Jak někdo umírá ve čtyřiceti a jiný po sedmdesátce žije naplno.

A aby toho nebylo málo, tak hned vzápětí jsem mluvila s tchánem. Má bratrance, je to velmi bohatý člověk, ale vypracoval se jen díky své houževnatosti, když mu v dětství zemřeli rodiče.
Vím jen, že litá na Kapverdské ostrovy a tam si užívá v 75 letech Kiteboardingu.
Prej "Víš co se stalo?! Bratranec se rozvedl a na těch ostrovech si našel mladou ženu a mají dítě! V tomhle věku! To je tak nezodpovědný!"

Ano asi je, ale stejně mu v duchu fandím. A vím, že to jak vypadáme, nebo na co se cítíme, je jen odrazem našeho nastavení, našich myšlenek a touze (a hlavně vůli) být šťastný.