50 odstínů samoty

Troufám si tvrdit, že tenhle blog budu psát dlouho. Příčin je spousta, celé tohle téma je velmi košaté, a já se nehodlám spokojit s otřepanejma frázema typu "umíráme sami" a "rodíme se sami." Malinko mi v uchopení pomůže i přečtení včerejšího článku o depresích, a vlivech na jejich vznik. Pokud na deprese trpíte, neřeknu Vám, jak se budete po přečtení cejtit. Ale budu rád, když tu najdete něco k zamyšlení. Na závěr dnešního prologu uvedu, že na deprese netrpím a troufnu si tvrdit, že ani nebudu, moje myšlení je malinko jiné, než myšlení většiny lidí.

Možná to je proto, že se mám rád, ačkoliv mi dělá hroznej problém koukat na vlastní fotky :-)

1)Samota a inteligence
Není samotář jako samotář. Prý jsou mnohdy samotářští vysoce inteligentní lidé. Poněvadž... bavit se na určité úrovni, znamená jít po pyramidě vědomosti nahoru. A čím výše jste, tím méně lidí Vás chápe a rozumí Vám. Všechno moudré už jste řekli a nemusíte to slyšet dvakrát že :-D Na druhou stranu to má jistou výhodu, protože ženy prý chtějí slyšet od mužů co si myslí, ale hlubším hlasem. Tady by možná skončil nějakej pisálek, píšící pro prémiové předplatitele. Určitě je spousta míst, kde potkat inteligentní lidi, narazíme tu ovšem na jeden velkej problém. Spoustě z nich chybí ve skutečnosti pokora, schopnost naslouchat druhým a přehršel faktografických znalostí je kompenzován absencí inteligence emoční. Pan či slečna "všechnovím nejlíp" se sám od sebe nic nového nenaučí, životní zkušenosti nevyjímaje. Stát se z rozhlasu přijímačem, a schopnost ve správné chvíli přepínat obvody, je tu naprosto klíčová. S tím však souvisí bod dva.

2)Samota a rodina
Ať chceme nebo nechceme, rodina nám dává vzorce do života. Bojuje se s tím těžko a vlastně to ani moc nefunguje. Pokud v rodině vázla komunikace, důvěra či podpora, tak nás to poznamenalo a dalo nám to jedinečnou možnost se z toho neposrat. To je totiž základ pozitivní povahy samoty. Ale k tomu, proč je vlastně samota super, k tomu se dostanu možná až nakonec. Mno, od rodiny kromě různejch traumat dostáváme taky sklony k něčemu. Táta byl děvkař, mně by to šlo nejspíš taky, ale nechci to. Bránit se tomu je toxické, takže spolíhám na to, že možná někdy najdu tu, která se mi pomocí chapadel dostane do mozku a budou se dít věci. Alespoň v Avatarovi to šlo, propojej se kabely atd. Stejně jako u bodu 1 řeknu, i to Bé. Můžeme mít na něco talent, ale zjistíme, že nás to prostě nebaví, nebo se tím nechceme živit, máme jiné ideály. Takže zaplať pánbůh, že tu "nepatrná" píše blogy. Zapojej se mi pak totiž nachvíli všechny elektrody v mozku. A ten reset je pro mě nesmírně blahodárnej. Ve finále totiž zjistíte, že to, že Vás někdo sere znamená, že Vám není ukradenej a je to vlastně dobře. V pozdějším věku, budete o tohle privilegium bojovat. Stejně tak oceníte, že v případě nemoci budete mít po ruce někoho, kdo bude chtít přijet a udělat Vám polívku :-)

3)Samota i když nejsme sami
Samota nebo nesamota nesouvisí s tím, jestli s někým jste nebo nejste. Takže otřepaná hláška "neboj, někoho si najdeš" může bejt dost nahovno, protože se po čase budete bát udělat změnu, nebo pomyšlení, "že ten vedle Vás, na kterým už nevidíte nic milého, s Vámi zestárne a nebo Vás nedejbože přežije". Největší chyba v životě, kterou bych si "přál", je bát se toho, že bych zůstal sám. Protože velkou část osobní přitažlivosti tvoří schopnost inspirovat a pozitivně ovlivňovat druhé. Ale pokud vám samým není inspirace dopřávána, pak té energie nebucete mít dostatek ani sami pro sebe. Schopnost komunikovat a naslouchat, Vám může pomoci, včetně rozhodnutí, zda má smysl tu být pro někoho druhého. Nakonec je dobré i "mít to s čím porovnat". Někdo na samotu ani nemá čas a pokud má v hlavě šuplíčky s nápisy "NEVYŘEŠENO", absence samoty může vést ve finále k tomu, že těch šuplíčků bude tolik, až Vás nakonec nenahodí ani lajna koksu.

4)Samota to nechceš
Je spousta věcí, které nechceme a odkládáme. Ne všichni, ale prokrastinace je jednou z charakterových vlastností většiny lidstva, stejně jako nějakou formou OCD trpí podle odhadů 90% lidí. Je to vlastně obrannej mechanismus, dělat co se nám nechce, i když to nepotřebujeme (ale důvěrně to známe), než namísto toho dělat co potřebujeme, ale bojíme se toho. Protože pro jednu skupinu by tam za tím vším bylo další prázdno, kdy už si možná nebudeme připadat potřební. Je to ale skvělá příležitost v životě se posunout. Začít buď tím, co se nám nejvíc nechce a nebo co se nám nechce nejméně. Podle toho, co je pro nás snazší, nebo podle toho co našemu mozku dopřeje největší odměnu. Je to šance uklidit si v hlavě a bilancovat, co jsme v životě chtěli, co chceme teď, a co je pro nás nejvíc důležité, abychom se v životě neřídili pouze momentálními pocity. Miluju knížky, mám jich tu spousty, ale občas je problém vytvořit si prostředí vhodné k tomu, abychom si jen v klidu sedli a knížku si přečetli. Co nám v tom brání? Pro někoho to bez seznamu a maximální upřímnosti nepůjde. Knihy jsou krom verbální komunikace s blízkými, jeden z nejlepších způsobů, jak rozvíjet vnitřní svět, obohacovat a oprašovat svou slovní zásobu...

5)Závěrem
Protože jsme na amatérech, tak pár poznámek pro ty, kteří by rádi vedle sebe viděli nějakého fajn partnera. Jednak jsem si přidal do popisu nápovědu k včerejšímu fajn rozhovoru o seznamkách, a potom bych rád vytáhl svou životní teorii, kterou tu čas od času opráším.

To, kolik času investujeme do svého vlastního rozvoje, ať už se to týká postavy, vzhledu, přehledu, informací, dovedností, zkušeností, to vše se nám zúročí v tom, jaké procento potencionálních partnerů či partnerek svou bytostí oslovíme :-)
A pokud chcete něco udělat pro druhé, tak dobrou domácí polívkou nikdy nepohrdnu :-D