Objetí

Vstupuješ do místnosti, ve vzduchu je cítit napětí, je to směs očekávání, radosti, zvědavosti, trémy. Je to jako poprvé, a ono to poprvé skutečně je.
Snad už se to milionkrát stalo, snad je to jediná příležitost v dějinách vesmíru.
Všechno jsme si řekli a přesto je ve vzduchu mnoho otázek. Vlastně jenom jedna jediná, na níž lze odpovědět pouze tichým Ano.
Přiblížím se k tobě a jemně a pomalu tě obejmu.
Na tváři ucítím prameny tvých vlasů, na kůži jemnost tvého doteku. Slyším tvůj dech, naše těla, i přes vrstvy oblečení, už mapují krajinu toho druhého.
Nejde ale o dobytí nových území. Jde o objetí.
Vzduch voní tichem, hladím tvá záda, poslouchám tvůj dech.
Rukama tě objímám pevněji, chci tě cítit vedle sebe. Objímám tě ale i jemně, rád bych, abys vnímala pozornost, obdiv a radost z pohlazení.
Objímám tě, poslouchám teplo tvé kůže, vnímám tvou vůni, nechávám se hladit jemnými doteky pramenů tvých vlasů.
Podíváme se na sebe, slova nejsou nutná. Lehneme si a prostě se držíme v objetí.
Držíme se v dlouhém pevném objetí.
Políbím tě a objímám.

Nevíme, jestli venku svítí slunce nebo padá déšť, v objetí je všechno, víc k němu třeba není.