Jít či nejít? To je oč tu běží

V poslední době, možná vlastně skoro celou mou „mileneckou éru“, řeším často jedno dilema. Jít či nejít? A za jakých okolností? Pojďme si to trochu rozebrat.

Nejsem zastánce toho, že aktivní by měl být jen chlap. Platí to téměř ve všem, ale teď mám na mysli v navrhování setkání, vymýšlení programu atd. Čeho ale nejsem ještě větší zastánce, je, aby všechno tohle vždy oddřela jen žena. Jasně, máme tady dobu velké emancipace a v podstatě potlačování mužského plémě, ale odsamsaď pocamsaď. Navíc pointou všeho tohohle femišílenství je snad rovnoprávnost, ne? A tu já zoufale postrádám.

Navíc se stejně všude možně setkáváte s poučkama, jak máte nechat muže dobývat, nechat ho často přebírat iniciativu, že prý je více přitahují ženy, pro které mohou něco udělat, než ty, které jim slouží…Realita mě však přesvědčila, že co si sama neudělám, nenavrhnu a nezorganizuji, to prostě nemám. A není to tak, že bych se do toho od začátku vrhla stylem alá generál a házela jeden nápad za druhým. Ale když se týden nic neděje, a z týdne jsou dva týdny, měsíc, dva měsíce…Na první pohled se zdá, že dotyčný nemá zájem. Jenže chyba lávky! Jakmile už to nevydržím a něco navrhnu, zájem je. A já, nabuzená a hlavně oblbnutá fajn zážitkem, kdy mi přijde, že i ten druhý se dobře baví, se mylně domnívám, že příště třeba už něco navrhne druhá strana.

A s čím mám teda vlastně problém? Nebaví mě být jediná aktivní. Přijdu si pak jako totální…doplňte si sami. Jenže mě zároveň hrozně nebaví sedět doma. Mám čas, mám náladu a chuť. Mám mu napsat? Nemám mu napsat? Proč to mám zase dělat první? A když už v tomhle překonám své ego a sebeúctu, proč se mám k někomu pořád vtírat a dělat mu prakticky escort servis zadarmo? Potřebuji také nějakou péči a ne si připadat jako použitá. Ano, jsem overthinker. Je však špatné mít nějakou sebeúctu? A co je horší – ponechat s jí a užírat se tím, že kdybych se někomu ozvala, možná bych si užila trochu zábavy, nebo se jí zbavit a vyčítat si pak, že se dávám všanc příliš snadno? Babo raď.