Deník

Posadila se na pohovku se starým deníkem v ruce. Opatrně, s posvátnou úctou k jeho obsahu, ho otevřela a zadívala se na rukopis písma, které pokrývalo stránku.
Usmála se a jemně pohladila list.

19.6 2017

Když jsem se probudila, byla hluboká noc. Občas mráčkovatá, ale s velkým měsícem na obloze.
Jeho světlo dokázalo prostoupit snad i stěnou chatky, která se mi stala na pár dní domovem.

Potichu, abych Tě nevzbudila, jsem se posadila na posteli a po paměti šmátrala po židli, přes kterou jsem si přehodila šaty.
Nahmatala jsem je, přetáhla přes sebe a vyšla ven.
Měsíc zářil a hvězdy mu dělaly doprovod. A společně doprovázeli mě.
Šla jsem bosá posekanou trávou, která byla něžná jako milostné psaní. Potichu jsem si zpívala právě vymyšlený text na právě vymyšlenou melodii.

Došla jsem až k rybníku, který byl nedaleko .
Jeho hladina se třpytila v měsíčním svitu. Připadalo mi to magické. Celá ta chvíle měla nádech tajemna.
Když mrak na chvilku zastínil měsíc, vstala jsem.
Šaty ze mě sklouzly rychle. Padaly k zemi ladně a lehce mě šimraly na zádech.
A stála jsem tam nahá.
Mrak odkryl Měsíc a pokračoval na své pouti po obloze.
A já tam v tom měsíčním svitu najednou stála odhalená.

Mrkla jsem na Měsíc a zašeptala;
„Je to jen mezi námi, ok?“
Pomalu jsem šla směrem ke stříbrné lázni, která přitahovala jako magnet.
Šla jsem vstříc měsíční hladině té červnové ztichlé noci.
Když jsem se ponořila do vody, rozvoněla se a měla chladný dech čerstvě posekané trávy, která usychala pod hvězdami.
Cítila jsem, jak se mi z toho chladu stahuje kůže.

Když jsem vycházela z vody, byla mi zima.
Všimla jsem si, že vedle mých šatů na trávě něco leží. Musela jsem mžourat očima, abych rozpoznala, že je to svazek kopretin.
Lekla jsem se. A začala se rozhlížet.
A pak jsem viděla opodál, v měsíčním svitu, tvůj stín a rozpoznala postavu.
Ulevilo se mi.

Najednou jsem měla chuť zabořit tvář do těch kopretin a nasát jejich vůni.
A taky pohladit květy a prsty setřít kapičku rosy, která na nich určitě byla, a tu si nechat vsát do svých prstů, aby byla vznešená luční lady mou součástí.

Tvé ruce mě zezadu objaly pod prsy a já se na Tebe nalepila.
Byla hluboká noc, když když jsem se celá zadýchaná dotýkala hvězd za měsíčního svitu.
Naštěstí s ním mám domluvu, že všechno zůstane mezi námi.

Byla stále hluboká noc, když jsem znovu ulehla do postele. I s trávou, která mi zůstala na chodidlech.
Měsíc stále zářil a spiklenecky na mě mrknul.
Když jsem se blížila k říši snů, jemně mě políbil. Jako něžné milostné psaníčko.
Škoda, že už si nepamatuji slova, která mi zůstala na rtech.

Když dočetla, znovu pohladila list deníku. Vstala a došla si ke stolku pro pero a jiný deník.
Vrátila se, sundala víčko z pera, otevřela právě přinesený deník na nepopsané straně a začala psát;

24.5 Anno Domini 2023

Marně se chytám letících pavučin.
Marně nořím nohu do hroudy v naději, že zastavím čas.
Denně potkávám někoho, kdo se bezděčně ptá, „Co budeš dělat?“
No co bych dělala?
Budu ještě tančit a dýchat voňavý vzduch.
Třeba i s oprátkou na krku.