Ale já jí nechci ublížit!

Nejsem svatá.. zdaleka ne.. byla jsem nevěrná, milenkou, dokonce i nevědomky a zažila jsem jaký to je, když vás vymění za jinou.

Jenže to bylo do doby než přišlo uvědomění, jak to vlastně cítím a chci. Jsem polyamorni, nezvládnu se upnout pouze na jednu osobu a již k tomu přistupuji jinak. Je skvělý být k lidem upřímný, nelhat, denně nemít obavu co bude a nechovat se “bezdůvodně” divně až zle.. ale zaráží mě a vlastně i trápí kolik tu je lidi, co v tom stále plave. Tolika lidi, které jsem kvůli tomu odmítla.

„Jsem zadaný...” partnerka o tom ví? „neví.. hádej.. jistě, že ne..” většinou zde končí konverzace.

„Chybí mi tohle, ona nedělá tamto, potřebuji toto…”, proč to potom neřešíte? Proč spolu jste? „když ono je to těžký.. nejde to.. to bys nepochopila..”

Nechápu jen jak v tom můžete žít.. a co je nejlepší kec? „Ale já jí nechci ublížit..” dovolte, abych se upřímně zasmála.
Pak přijdou řeči, že mi to nemuseli vůbec říct a vlastně se chválí, jaký dobráci jsou, když mi to oznámili předem. Nemluvě o nekonečném přemlouvání.

Drahouškové, je mi Vás líto, ale více mi je líto Vašich partnerů.. jestli chcete funkční vztah, tak platí jediné pravidlo: komunikace!
Pokud je opravdu milujete a máte v sobě trocha dobroty a svědomí, tak to s nimi řešte, at’ už v tom je rodina, majetek, náboženství, práce a nevím co vše je ještě možné.. mluvte spolu, dejte do toho asi tolika energie, co dáte do hledání milenců/milenek, ale nebuďte svině. (Vše má totiž své řešení, i kdyby to mělo znamenat konec)

Jo a mě s tím neotravujte, na ty Vaše „diskrétní” hovadiny nejsem zvědava.. ztracených nervů a stresu mám v životě více než dost a žádné pero/kunda mi za to opravdu nestojí. Nemít schránku plnou takových případu tak tohle ani nepíšu.. :D