Haxny

Tady asi nejeden footfetishista zapláče rozkoší. Mám pochopení pro kdejakou úchylku či pervezi, nicméně včera jsem při odchodu z vlaku málem padla hubou naznak.

Zpátky na začátek...

Jak je známo, cestuju vlakem každý den už celkem dlouhý čas. Po čase člověka přestane bavit čumět z okna do prázdna, hudba je na denním programu a občas pozoruju lidi, když se mi chce.

Včera se můj pozorný pohled zastavil u jedné korpulentní dámy, která si zula boty a své opuchlé haxny odložila na textilní sedadlo naproti svému. Těsný okraj silonových ponožek se jí zařezával do kůže.

V tu chvíli naběhla má představivost, která způsobila v mé hlavě přehrávající se film, jak jeden labužník klečí před ní a prosí, škemrá a žadoní o její přízeň. Dost často maji v oblibě i boty. Můj pohled v tu chvíli zamířil na její rozgajdané baleríny, které i nové se po týdnu v teplém počasí mění na radioaktivní materiál. Tyto určitě pamatovaly počátek covidové éry.

Kdysi dávno tu jeden s vytříbeným vkusem psal, jak se vystříkal do bot své tchýně. Střípek ze vzpomínek se mi vydral na povrch.

Blížila se má stanice, vstávám a odcházím na druhou stranu, ráda bych svůj čuchometr ochranila před přírodní pohromou. Jenže dveře vagónu byly ozdobeny cedulí o nefunkčnosti a do druhého vagónu jako na potvoru se taky nešlo dostat. Holka, seber odvahu, to zvládneš. Otočka o 180 stupňů a vpřed.

Co čert nechtěl, když jsem procházela okolo svého pozorovacího materiálu, můj nos uvnitř měl velkou potřebu pšíknout. Tomu samozřejmě předchází velký a hluboký nádech obvykle nosem. V tu chvíli jsem ucítila to, co bylo zjevné už na pohled.

No, jedno vím jistě, tato úchylka mi asi zůstane cizí.
I když, kdo ví...