Život začíná po čtyřicítce?

Když mi bylo cca 12. let, všichni nad třicet mi přišli hrozně staří a nudní, měl jsem snad i depky z toho, že za pár let budu jak oni. Kolem šestnácti jsem vlastně ani nepočítal, že se toho dožiju a dle toho jsem žil. Sex-xxx-alkohol a dva roky jedna velká párty, málem mě kvůli tomu i vyrazili ze školy a vlastně i zavřeli. Pak nějakej blikanec v hlavě a já si řekl, že takhle to dál nejde, dal se do kupy a žil celkem normálně.

I proto jsem těžce nesl třicátiny, prostě na mě padla depka, že už jsem starej a chtěl všechno rychle dohnat.
Po pár letech "užívání" si, kdy jsem vojel snad každou, která se na mě hezky usmála, a který mě nakonec dostávalo do ještě větších depek, jsem se trochu uklidnil, našel si vážný vztah, který jsem ale nedokázal brát dostatečně vážně, protože moje vnitřní dítě trpělo a křičelo "teď jsi ten nudnej fotřík, kterým jsi nikdy být nechtěl". Já ho neposlouchal, láska byla silnější, ale naštěstí ho vyslyšela ta rozumnější polovička z páru a tenhle můj vnitřní boj ukončila (díky Ti za to, jestli to čteš).

A tak mě tady zase máte. Nedávno mi bylo čtyřicet a je to opravdu takový pocit nějakýho životního restartu. Pro to mý pubertální já naprosto nepředstavitelná meta a mám pocit, že jsem si svý zažil a cokoliv na víc beru jako bonus který s pokorou přijímám.

Nikam nespěchám, nemám potřebu šukat s každou která se na mě hezky usměje. Když mi uteče nějaká akce, vím, že budou další. Nemám potřebu se honit za prachama, mám pro sebe tak akorát, abych si žil dle svých představ. Péro ještě stojí, ale už netrpím tou až "chorobnou" nadržeností, jako před "pár" lety, něco jsem si v už prožil a užil, a asi zkusil skoro vše, co jsem chtěl. Sex pořád miluji, ale už neovládá mě, ale já jej.

Poprvé v životě se cejtim svobodně, můžu všechno a nemusím nic, jednám s nějakou vetší rozvahou a celkově mám tak nějak v pyči, ale to i díky blogům a lidem nejen odsud. Uvidíme co život nabídne dál, doufám, že už jen samá pozitiva a sociální jistoty ;)).

Pac a pusu, vaše PyčkaWoLowe