Disclaimer

Tenhle příspěvek je lehce lifestylové a lehce nechutné čtení na dlouhé zimní večery, balík vaty pro vycpání průduchů v časových oknech všech prokrastinátorů. Tři naprosto skutečné, obyčejné, autobiografické, zasraně dlouhé historky o znovuobjevení kola, vzájemně protkané zlatou nitkou. Bereš-li se příliš vážně, uráží tě plytký, nekorektní humor a nadsázka, jinými slovy, „Mám rád černý humor, ale…“, máš slabší žaludek nebo žiješ ve své instantní sterilní bublině a možnost, že by existovalo i něco za ní tě vyloženě děsí, pak máš nyní jedinečnou příležitost zachovat si špetku své důstojnosti a po anglicku se vytratit, aby sis na konci článku nemuselo hasit svou žáhu nepatřičnými komentáři. Na pozdější reklamace nebude brán zřetel.

Hrstku zbylých odvážlivců vítám ve svém přírodovědeckém okénku.

Kapitola první: Kopřiva Heduš

Je tomu už drahno let. I tenkrát přišel podzim, po něm zima, s ní sychravé počasí, mráz. A kdesi jinde na internetech, bývala jedna veselá blogerka, kterou jednou její milý ranil, když ji přirovnal ke kopřivě, kterou ani mráz nespálí. Že jsem to děvče měl věru rád, často jsme si spolu v komentářích dopřávali roztáčení absurdního humoru, rozhodl jsem se ji povzbudit a podělit se o svůj nejnovější vědecký objev.

To máte tak. O nás mužích, stejně jako o ženách, kolují kdejaké stereotypy. Jedním z nich je tvrzení, že prý si kompenzujeme jisté mindráčky vlastnictvím velkého vozu. Nejsem žádnej žabař, takže jsem to posunul na trošku jinačí level a k třicátinám si nadělil takovej malinkej dáreček. Své roztomilé dvakákáčko na periferii našeho největšího maloměsta jsem přeplácnul půl hektarem jakéhosi svobodného prostoru. Můžem tomu říkat pískoviště pro velké kluky. Všechny ty bábovičky jsou najednou skutečné. I když celý život osciluju mezi městem a venkovem, tenhle počin pro mne představoval zásadní krok v objevování světa a sebe samého.

Mezi ty zásadní životní objevy se řadí i ten, že mráz možná kopřivě neublíží, ale moč ano. Celý ten převratný objev krapet souvisí s tím mým pískovištěm. Je prostě úžasný pocit něco někde nabírat přesýpat zasouvat a uplně ze všeho nejvíc něco někam lít a stříkat a pozorovat, kam všude to nateče a kudy to vyteče. Taky teď vnímáte tu alegorii s podstatou těchto stránek? On na tom půlhektarovém písečku stojí takovej domeček, co má vprostřed dvoreček. A dvoreček od okolního světa odděluje nepatrná, třiapůl metru vysoká, zíďka. Bystřejší pozorovatel si nemůže nevšimnout, že krom vstupní brány se u paty zdi v jednom místě nachází ještě jeden otvor. Je v ní zazděná jakási železná trubka, která na druhé straně ústí v jednom z rohů toho dvorečku.

Jelikož patřím k té části populace, co má ten zapomenutý, na poslední chvíli připláclý směšný kus hmoty na periferii těla, disponuji jistou výhodou v tom, že nemusím stahovat kalhoty ani když už se ráchám po kolena ve vodě. Tahle moje minitvrz zatím neskýtá žádné výdobytky dvacátého století a tak nezbývá, než případnou potřebu vykonávat tak nějak na přírodno. A není lepší kratochvíle při tom věčném vyměšování, než si najít nějakou trubku, do které se můžete strefovat a tetelit se blahem, že to z ní jistojistě na druhé straně zase někam vytéká! Jenže, jak se zima přehoupla do jara a to nabralo na síle, počala v mém voňavém koutečku bujet jakási nesympatická vegetace –⁠ kopřivy. A že je pro nás kreativní jedince to neustálé míření do jedné a té samé trubky nakonec krapet nuda, zkusil jsem si tu a tam taky prsknout na ty hnusný kopřivy. No a po nějakém čase jsem vypozoroval, že ty potřísněné kusy počínají hynout…

Podělil jsem se tedy o ten můj žhavej poznatek s tou bývalou veselou, nyní smutnou, blogerkou, kterou jsem měl věru rád, a doporučil jí, že by s tím milým měli vyzkoušet piss, že by to možná mohlo vyřešit jejich problém. Jak to celé mezi nimi dopadlo, to bohužel už nevím. Co vím, že ta bývalá veselá blogerka už dlouho žádný blog nenapsala, zato měla před časem inzerát, že hledají další subku do party, takže předpokládám, že ta bývalá veselá blogerka sice už teď není blogerkou, zato je snad stále veselá, možná i díky mým pochcaným kopřivám. A to je jednoduše krásné.

Koukám, že se mi ten můj slovní průjem malinko vymkl kontrole. Mám popsané 3 A4 a to jsem ještě nedokončil ani druhou kapitolu. Tak si říkám, spousta z nás tu bývá vinou překrvených sliznic tak nějak pologramotná, asi bude lepší to rozmělnit na pokračování…