V klecích....

Léto…znáte ho? Určitě že ho znáte, každý zná tohle tak milované roční období. Jeho nejčastějšími poznávacími znaky jsou – modrá obloha, vysoké teploty, slunce, pláže, koupání, spoře oděné holky, muži s ponožkami v sandálech, zavřené školy, rozdováděná děcka na ulicích a změněné jízdní řády… Prostě léto je krásné, i když najdete věci, které vás dokážou vytočit do běla, tak stejně vás ta pozitivnost tohoto období nemine…nedá se jí vyhnout…je prostě ve vzduchu…ale je tam i něco jiného…něco co vás pohltí…



Mám ještě pořád zavřené oči. Nechci ještě vstávat. Vnímají pouze mé jiné smysly. Vzduch je těžký…horký a zároveň vlhký. Tohle na létu nesnáším, je jedno co děláte, ale jakmile je venku 30 stupňů ve stínu, tak se prostě potíte a tomu vedru uniknete pouze v místnosti, kde je klimatizace. Ovšem to pak já neuniknu angíně, takže preferuji se oddat tomu utrpení z horka. Cítím na svém nahém těle pot…cítím jak je má kůže mokrá a místa, kde pot uschnul, jsou lepivá, bleskne mi hlavou, že budou i slaná. Protáhnu se a ucítím, že pot není jedinou tekutinou, která se mi lepí na kůži, a v duchu se usměju… Nasaji vůni. Místnost kolem mě je malá a všechny vůně cítím tak intenzivně. Cigaretový kouř z cigarety, která vyhasla už před několika hodinami. Výfukové plyny z aut, které jezdí kolem okna. Aviváž z mého povlečení. A pak ta vůně potu…potu dvou těl…ale více cítím to druhé tělo. Tu sladkou vůni. Nedokážu to popsat…je spíše jako chuť na jazyku, která vibruje postupně celým vašim tělem. Je proměnlivá. Je ze začátku sladká jako med a postupně se mění na kořenitou, silnou…takovou, která vám nedovolí na ni zapomenout. Miluji tuhle vůni. Vím, neměla bych to říkat, ne teď a tady, ne nahlas, prostě vůbec…ale miluji ji. Uklidňuje mě a zároveň dráždí…

Začínám se vracet pomalu ze snu do reality. Uvědomuji si, kde jsem…teď a tady…dvě nahá těla. Vedle sebe, dotýkajíc se na malé posteli, kde není před druhým úniku…ale kdo by taky o nějaký ten únik stál. Obzvlášť od něj. Otevírám oči. Svítá. Vidím ty malé ranní paprsky, jak vnikají do bytu, a mám pocit, jako kdyby se snažili vyhnat hříchy včerejší noci. Nesnáším je. Nikdy jsem neměla ráda svítání. Vždy to pro mě byl začátek konce. Odvrátím svůj zrak od okna.



Otočím se raději jiným směrem. Za ním. Za tou vůní. Leží vedle mě. Spí? Nevím. Má zavřené oči a vypadá klidně. Odpočívá. Nechci, aby ty svoje oči otevřel. Ty smutné oči. Má kolem nich vrásky. Vrásky od smíchu. Přijde mi to ironické. Chlap co se často a rád směje, že z toho má dokonce ty krásné vrásky kolem očí…a přitom má ty nejsmutnější zelené oči, jaké jsem kdy viděla. Nemohu z něj spustit oči. Prohlížím si ho…celé jeho nahé krásné tělo, které v tuto chvíli leží semnou a patří jen mě. Přemýšlím, proč zrovna on. Typické znaky mužské krásy jako široka ramena, silné paže, dlouhé nohy a krásné velké ruce má, ale…to má hodně mužů. Proč jen zrovna on mě dokázal dostat do mé osobní sítě? A je tady zas, ta vůně. Teď je to silnější než já. Přitisknu se blíž, položím hlavu na jeho hrudník a nasávám jako nějaký feťák. A já nejspíš feťák jsem, protože to je omamné…je to dokonalé. Má ruka zatím hladí jeho dlaně…předloktí…A najednou ucítím kolem sebe jeho paži, která si mě tiskne blíž, a jeho druhá ruka si mě za bradu přitáhne k sobě. První ranní polibek…víc ani nepotřebuji, on taky ne. Otáčím se k němu zády a vychutnám si ho v sobě…. Slyším jen: „Krásně voníš…“



Další lepkavý místo…směji se v duchu. Ležím na boku, cítím ho na svých zádech. Cítím, jak mě líbá na šiji, a vím, že to dělá jen proto, aby i on nasál moji vůni. Jsme jako zvířata…spolu se poddáváme pouze základním instinktům a dělá nás to šťastnými. V tuto chvíli víme oba, že k sobě patříme. Jen v tuto chvíli. Anebo ne?

Zahledím se na podlahu, vidím tam naše rozházené oblečení. Jak z nás padalo hned po tom, co jsem překročila práh dveří. Vidím tam prázdné lahve od pití. Svoji krabičku cigaret, zapalovač a taky tam vidím to, co vidět nechci. Vidím svoje vodítko s obojkem. Vidím i to jeho. Oba máme skoro identická, jen jeho je více potrhané, více pokousané a vypadá to, že každou chvíli už to ta tvrdá kůže nevydrží. Na svém vidím podobné kousance. Podobné pokusy o to ho překousnout a zbavit se toho neustálého škubání. Ke každému kousanci mám příběh…více či méně smutný. Takovou neustálou připomínku mých selhání…jak minulých, tak vím, že i budoucích. Mám chuť ho překousnout. Zároveň zničit i ten obojek. Myslím na to – pár vteřin, možná minut. Vím, že s ním bych obojek neměla. Zvířata si navzájem obojky nedávají. Vědí totiž, že je nepotřebují. Třeba je dneska ten den, ten den, kdy ztratíme oči šelmy, která žije v kleci. Den kdy se budeme chtít svobodně a natrvalo proběhnout bez řetězů co bys nás trhali zpátky. Ano, dneska to půjde…



Otáčím se k němu, beru si jeho hlavu do svých dlaní a začínám ho líbat. Nenechá mě, jako pokaždé, vést. Zase přebírá iniciativu…jako vždycky…. musí mi ukázat, kdo tady komu velí a já se nechávám…Chci být jeho, chci ho poslouchat, i když moje instinkty a přirozenost mi v tom kolikrát brání… Mizí z hlavy všechny myšlenky…jsme teď jen my dva… nic jiného, nic rušivého a nic podstatnějšího. Jsme jako dvě zvířata, která se navzájem nemohou nabažit. Milujeme se, šukáme, mazlíme, ochutnáváme, zase milujeme a pak mrdáme. Je to něžné, divoké, vášnivé, perverzní, romantické…je to dokonalé. Miluji ho… a vím, že i on mě. Ale jinak…je to celé jinak.



Ležíme nazí, zpocený, udýchaný a uspokojený v posteli. Pořád mám na jazyku jeho chuť a když mě políbí cítím i tu svoji. Slunce už přímo září do místnosti. Blíží se poledne – je to nezastavitelné. Čas – ten neúprosný nepřítel, se kterým nejde vyjednávat. Chci ho porazit, vím, že to chci, vím, že to mohu udělat. Ale hlavně po tom toužím, stejně jako jsem toužila po tom ležet v jeho objetí a cítit jeho kůži všemi smysly. Zvedám se a navrhuji sprchu. Pořád plná odhodlání, že dneska tu mrchu na zemi rozkoušu. Ovšem ve sprše se naše vůně, naše hříchy, smývají. Omýváme se jeden druhého ze svého těla. Všechny pachy, které jsme na sebe během noci dostali, mizí… Odnáší je voda někam do kanálu. A stejně jako mizí pachy, mizí i moje odhodlání. A mizí i to jeho. Oči potemňují. Jsou zase smutné. Jen je ještě vidět poslední jasná jiskra, když uslyším – Miluji tě! Odcházíme ze sprchy a oblíkáme se. Po posledním kusu oblečení si každý nasazuje svůj obojek. V soukromí, sám a v tichosti. Slova nejsou potřeba. Připínáme si vodítka a vykročíme z bytu směrem k našim autům. Zavíráme si sami a dobrovolně dvířka od našich klecí, vlastně to děláme i s úsměvy na tváři. Jediný kde to je znát, jsou naše oči, kolem kterých máme vrásky, jak moc se smějeme.

Ale pociťuji zrnko naděje – jeho vodítko je již skoro překousnuté, už tam chybí jen málo, stačí vlastně už jen jednou škubnout a bude volný. On se z té klece dostane, vím to, cítím to a pak třeba…bude i ta naděje pro mě.

Za pár dní mi přijde SMS – skoro se slzami v očích si čtu, jaké má teď nové, krásné, černé a hlavně pevné vodítko. Je šťastný, nebo aspoň chce být, stejně jako jsem já ve své kleci tady. Vždyť musím být šťastná, když mi to každý říká. Vždyť i ten tygr v ZOO má vlastně vše co potřebuje….jen již není šelmou….

Miluji léto…léto je krásné…a hlavně léto je obdobím, kdy šelmy musí lovit, protože pak přijde zima – tuhá, krutá a studená…