bídáci na dvou kolech

Já jsem, ještě jako aktivní řidič, z duše neměla ráda cyklisty.
Ne ty, co si vyjedou někde po stezce krajinou, aby utužili zdraví, zpevnili sval, najezdili své kilometry, ty ne, ty naopak obdivuju, neboť sama jsem lemra líná.

Mám na mysli ty městské, kteří se rozhodli že budou dělat všechno pro to, aby skončili přejetí nebo nabouraní, takové ty, kteří si dělají z pravidel silničního provozu prdel.
Nejvíc jsem je nenáviděla na kruháči, to jsem mívala doslova záchvaty nekontrolovatelného vzteku a chuť strhnout volant prudce doprava.

K mému kruháčovému syndromu přibyl další.

Měla jsem cestu do města, celá vyletněná, v mini, tílečku a sluncových brýlích, jsem se vydala do toho rozpáleného pekla. Teda ráno to ještě nebylo tak hrozný, ale na zpáteční cestě jsem už byla celá upajdaná a slepená potem.

Jdu si tak poklidně po chodníku, když jsem za sebou ze silnice zaslechla zvuk brzdícího kola. Periferrně jsem viděla cyklistu jak přibrzdil, podíval se na mne zpředu a... a pak šlápnul do pedálů!

Tyvole tak to je moc! Ty seš asi taky spanilá princezna na tom kole! :-)

To je konec přátelé, tak takhle by to nešlo.
Pánové, uvědomte si prosím laskavě že i my, hnusný holky, máme city a že tohle kurva bolí!