Chybí mi...

Bílý kolečka, který jsem objevila na schránce a s dopisem psaným rukou se běžela schovat, abych si mohla vychutnat malý poklad, který patřil jen mně.

Božská chuť babiččina borůvkovýho koláče a její příběhy z dětství, které mi ráno v posteli s hlazením po zádech vyprávěla.

Odřená modrá Sobi 20, na který vždycky vlasy krásně vlály a vzduch voněl po čerstvě posekaný trávě.

Odpolední diskotéky, kde jsem důležitě seděla na klíně svýmu klukovi, kterej byl samozřejmě nejhezčí ze všech a mohla poprvý cucat kofolu řízlou červeným.

Impulse místo mikrofonu a moje domácí kariéra zpěvačky. Z desky řvala na plný pecky, asi po patnáctý, Bartoška a léto, léto mý...

Zpívání u táboráku s kytarou, brutálně děsivý stezky odvahy a placatý baterky.

Pocit, že nemůžu mít všechno hned a buď si musím poradit, nebo měsíce šetřit.

Chození s dědou na houby, střílení kšand do jeho pupíku a tajné zásoby bonbónů, o kterých věděl jen on.

Vůně březovýho šampónu a šeříkovýho mejdla, kterou jsem milovala.

První neohrabaný zásuny, který nepřinášely úžasnou rozkoš, ale o to větší lásku jsem cítila.

Jistota, že za pravdu se lidi budou klidně rvát. Že do lidí se nekope, ale pomáhá se jim vstát. A že ty nejlepší hodnoty nenajdeme na internetu, ale v sobě...