Rainy Night outside

Foggy mind inside

Jsou dvě ráno, a já stále na tebe myslím. Minimálně, takhle bych nazval svůj lofi mix, protože většinou mívají úspěch.

Ale vážně jsou skoro dvě ráno, přesněji minutu od v době psaní. A vážně mám na mysli dívku. Slečnu, dívku, divoženku a stvoření elegance zároveň. Slečna, o které skoro s nikým nemluvím. Je to mé malé tajemství před světem. A ty sama nejlíp víš proč, víš toho mnohé, možná víc, než sis kdy zasloužila.
A tohle můj dopis tobě, který si nikdy nepřečteš. A budu se opakovat, ale ty sama nejlíp víš proč.

Zdravím,
předem tohoto dopisu bych chtěl říct, že je to už skoro desetiletí, bez nějakého toho roku, co jsem o tobě řekl své poslední veřejné myšlenky. Raději se neptej, jaké byly. Tím, jak dobře znáš mou zpropadenou dušičku, víš, že jsem si jí vyléval cizím lidem... na baru... na Žižkově. Jistě si dobře pamatuješ, že jsem říkal, že Žižkov bude jednou můj domov, kvůli tomu, jak moc jsem miloval ten noční život.

Co si budeme, nikdy se mým domovem nestal. Minimálně ne oficiálně. Ale v Praze jsem žil! A díky mé práci jsem si mohl také dovolit trávit skoro každý večer na Žižkově. Pamatuješ si na naší první noc tam? Jak bys nemohla, strašně si mě tenkrát seřvala. A já byl jak malý hloupý štěně, naplněn hrdostí, že jsem tě "ochránil". Ale tak to nebylo, to víme oba, bylo to přesně naopak. Tys ochránila mě... Nejspíš bych ten večer skončil mnohem hůř, kdybys tam nebyla. A moje ego by utrpělo ještě víc, kdybys tam nebyla a nefoukala moje bolístky.

V tom si byla nepřekonatelná. Byla si hotová víla, která dokázala hloupým foukáním na bebíčka a polibky... nechci říkat úplně bolest pryč, protože by to bylo nepřesný, spíš si dokázala udělat z chlapa šťastnýho hlupáka. A věřím, že to dokážeš stále. Tvá jedinečná schopnost, kterou jsem tak nesnášel. Ale nemám ti to za zlé. Je to tvá přirozenost. Ale nebudu ti lhát, teď už stejně na tom nezáleží. Když jsi chodila na ty místa, který jsem ti ukázal s novými muži... Bolelo to. Bolelo mě to vědomí, že z nich děláš šťastný hlupáky. Ale nevím, jestli za ně, protože vím, čeho si byla schopná, když tě někdo omrzel... A nebo proto, že jsem tím šťastným hlupákem nebyl Já.

Já! JÁ! Já? A nebo německá ja? Co bys řekla? Je možná škoda, že mi k tomu již nic neřekneš, na druhou stranu, moje zpropadená dušička má kousek klidu. Toho zvláštního klidu, že i kdybych tě někdy potkal na ulici a šli jsme kolem sebe, tak se nepoznáme. Nebo nepoznáme? Mám dojem, že jsem tě viděl. A proto mám tyhle zpropadený myšlenky.

Stále ti srší jiskra z těch nádherných smaragdových očí? Jsi stále plná života a elánu? Jsi... jsi stále stejná mrcha? Možná to slovo není ani výstižné. Možná by bylo výstižnější... jsi stále stejný ma... Nebudu dokončovat to pojmenování. Vskutku by to bylo nefér.

Za dvě minuty je skoro půl třetí ráno. A já stále myslím, za zvuku toho zpropadeného lofi... na to, jak jsem ti ležel v klíně na náplavce, dávno potom, co většina lidí už spala, nebo zvracela za rohem. Jak ses mi prohrabovala prsty ve vlasech. A já ti povídal. Povídal jsem ti, jak moc se cítím nesvůj. Povídal jsem ti, jak se cítím mimo. Mimo... dobu, místo... lidi? Vždy jsem ti říkal, že jsem se narodil moc pozdě. Že takový jako já, za doby, co jsem se narodil měl, by hodili do pytle s koťaty a zahodili do řeky. Nebo v pubertě schytali kulku mezi oči od nějakého němčoura, co chtěl, aby se rozpadlo Rakousko Uhersko. A ty si mi dodávala ten krásný pocit jistoty, že to se mnou není tak hrozný.

A já bych sakra na tohle myslet neměl. Víš proč? Budu se sestěhovávat. S mojí nynější přítelkyní. Ano, slyšíš správně, někdo si dokázal představit život se mnou. A já se možná... Poprvé za dekádu nebudu cítit jako převozník. Převozník pro psychicky nevyrovnaný ženský. Ano, máš naprostou pravdu, můžu si za to sám. Konec konců, sama nejlíp víš...

Poslední odstavec, který ti věnuju a nebude pěkný, takže ho nemusíš ani číst. Konec konců jako celý tohle moje fňukání. Jsi hnusná mrcha, která ve mně zanechala větší bordel, než kdokoliv. Snad víc než i moje matka. Můžeš si gratulovat. Jsi manipulativní, sobecká mrcha první třídy. A možná i proto, po tolika letech, kdy mám jen zdání, že jsem tě zahlédl... tě nemůžu dostat z hlavy. Nesnáším tě a miluju tě. Ambivalentní hovado jsem.

Peace and Love,
Yours M.