Přiznání

Tento blog jsem už jednou sdílela, pak ho z neznámého důvodu smazala a teď mi to připomněl nikdynicnikomu svou úvahou, tak si ho sem odložím, protože s odstupem času nevidím žádný problém s přiznáním. Všichni kdo jste ho četli, můžete přeskočit, nebo reagovat, nechám to na vás.

Silvestr.
Pro nás den skoro jako každý jiný.
I když malé okořenění zapáleným krbem, větším množstvím bublinek a vzájemnou masáží tam je skoro každý rok. To jsem ovšem netušila, že tento bude výjimečný.
Sedíme si tak s manželem a rekapitulujeme naše dvacetileté manželství. V podstatě je to opakování toho, co již dávno víme a vyhovuje nám to tak. No vyhovuje. Je to pohodlné, přímé.
Už jsme viseli na jednom laně, společně zvraceli, dokážeme se bavit hodiny o smyslu tohoto bytí, užili si porod a vyrůstání našeho syna, dokážeme se jeden na druhého spolehnout a prošukali stovky hodin.
Jen tomu poslední dobou chyběla vášeň.
Ta energie, která zvedá chlupy na těle.
Obdiv a bušení srdce z každého doteku. Překvapení.
Ale to je asi celoplanetární problém párů, které spolu žijí delší čas.

Když v tom manžel povídá.
"Já jsem hlavně rád, že jsme k sobě upřímný, nelžeme si a můžeme se na sebe spolehnout."
Cítím jak se mi stahuje hrdlo.
Přestávám vnímat a dívám se na něj jako na televizi s vypnutým zvukem.
Pokračuje dál, ale já ho neslyším.
Vidím se na hotelovém pokoji se zavázanýma očima, na sobě brokátový korzet a podvazky.
Neskutečně nervózní čekám až přijde ON.
Nikdy jsem ho neviděla a přesto mám pocit, že ho znám celý život.
Jeho hlas mě mnoho hodin rozesmíval, dojímal k slzám, roztomile rozčiloval a přiváděl k nadrženosti tak, že jsem prostě musela položit vařečku a zabořit prsty do své roztoužené kundičky. Totálně mě celou zblbnul.
"Až budeš připravená, vezmu si tě po svém.
Udělám si s tebou co budu chtít! Teď už jsi moje."

"To určitě! Nejsem žádná panenka na hraní!" Protestovala jsem a snažila se nevnímat, jak se mi při jeho slovech tají dech a kalhotky zaplavují vzrušenou šťávou. Ten chtíč poznat co tím myslí, mě spaloval.
Ve dne mě nutil koukat do blba a v noci jsem se chvěla pod přívalem orgasmů s barvitými představami.
Celé mé tělo křičelo jdi tam!
A mozek vymýšlel důvody proč to neudělat.

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem se oblékala před zrcadlem a on mi povídá: "Teď jsi nejkrásnější!"
Přišla jsem jako dáma, vytuněná, voňavá, plná očekávání a v zrcadle na mě kouká rozcuchaná, mokrá, rozmazaná děvka se zmalovaným zadkem.
To jsem teda krasavice!

"Vnímáš mě zlato?" Manžel mě probírá k pozornosti.
"Ano vnímám." Prohodím nepřítomně.
Svědomí na mě řve: Řekni to! Hned!
Nemůžeš mu odkývat, že jsi upřímná!

Já vím, já vím. Ale je Silvestr. Muž mi důvěřuje.
Co když si poseru celé manželství?
Stále váhám. Srdce mi buší.
Musíš to udělat. Kvůli němu! A hlavně kvůli sobě!
Jak se ti bude žít s tím, že jsi mu to zamlčela?
Teď je ten okamžik!

Slyším se, jak vyprávím celý příběh.
Bez detailů, abych co nejméně ublížila. Jen strohá kostra toho všeho. Je mi trapně.
Tupě zírám na skleničku bublinek a čekám na svůj ortel. Teď to přijde. Buď a nebo.

"A proč to říkáš tak zklamaně?"
"Nevím. Bojím se, abych ti neublížila. Abych tě neztratila."
"Víš zlato, asi jsem divnej, ale ty nejsi můj majetek. Překvapeně zvedám oči a nemůžu uvěřit těm slovům.
"Jsi moje žena už spoustu let, matka našeho dítěte a já moc dobře vím, že už ti nedávám tolik pozornosti. Že tě někdy beru jako samozřejmost.
Pokud jsi to potřebovala prožít, nemůžu ti v tom bránit. Nezlobím se na tebe. Mám tě rád. Nevyměnil bych tě. Jen tě prosím, aby to neohrozilo naší rodinu. Naše dítě, nás dva."

Jsem v šoku z toho, co jsem právě slyšela. Překvapeně na něj zírám s otevřenou pusou. Dojímá mě ten jeho klid, možná i ten nadhled. To, že zvítězila láska nad žárlivostí.
Mačkám ho v náruči, oči zalité slzami.
Jsem na něj tak pyšná! Vím, že to hluboké mezi námi nenaruší nic a nikdo. Vážím si ho jako člověka.
Vážím si ho jako manžela i otce a stydím se zato, že jsem vlastně utekla na chvilku jinam. Měla jsem pocit, že nevnímá mou bytost, že tu jsem. Ale jeho pochopení je důkazem té lásky.
Nemůžu a nechci tě vlastnit, ale chci být s tebou. Kráčet vedle tebe životem.

Hladí mě a je jiný. Užívá si moje tělo jako tenkrát poprvé, když jsme se setkali. I já jsem jiná.
Mnohem víc pečující, klidná a hrdá na svého muže.
Vychutnáváme si jeden druhého s nezvyklou pozorností.
Oba se snažíme doteky vyhladit díru nevěry.
Špulím svůj zadeček a jeho ruce láskyplně kopírují jeho křivky, rozpuštím se v očekávání, jak ho do mě zasune, když v tom slyším: "Tak panička se nudí a chodí šukat jinam!" Plesk! Rukou mě jemně, ale důrazně plácne přes zadek.

"Řekni číslo?!"
"Jaké číslo?"
"Ty víš nejlíp, jaké číslo!"
Z jeho tónu hlasu cítím radost. Radost z malé pomsty a možná i úlevu mého přiznání. Můj mozek je zatemněný rozkoší.
Jen slyším, jak ze mě vypadne rychlostí blesku. "13!" Bože co to melu? Proč zrovna 13?
Je to počet mužů, které jsem pustila mezi své nohy, do svého srdce za celý život.
V ten moment dopadne bičík na můj zadek a probere mě ostré štípnutí.
Musím se v duchu smát. Musím ho v duchu obdivovat.


Já vím, mám štěstí, protože ne každý partner by to řešil takhle, ale občas se upřímnost vyplatí.
Protože pravda přináší obrovskou vnitřní svobodu.🥰