Komunikace, lidé, ženy, muži

Komunikace, aneb kdo, koho má vlastně dobývat ?

Říká se, že muž má dobývat ženu. Ale všechno má být o komunikace.

Jedna paní učitelka nás učila ve škole poučku: " Pozdravit je slušnost. Odpovědět povinnost."

Jsou to moudrá slova a zcela jistě pravdivé. Ale komunikace je obvykle oboustranná. Poslední dobou se mi zdá, že s rozšířením internetu, mobilů a vůbec komunikace, se lidé vzájemně čím dál víc odcizují. A já jsem smutný nad tím, že mi lidé a známí píšou, jen když něco potřebují. Ale to, už je asi běžný jev.

A teď k tomu dobývání. Kdysi mi někdo řekl, že ženy musí a hlavně chtějí být dobývány. Což je asi jistým způsobem pravda. Ovšem, když někomu napíšete třeba mail, nebo vzkaz a on, či ona Vám neodpoví, tak to zamrzí. Ano, může se stát, že měl hodně práce. Nebo málo času, ale přeci jen alespoň krátký vzkaz typu "Teď nemůžu" by stačil. Budiž, i tak se to dá přehlednout, nikdo nejsme neomylní, ale když se to stane několikrát. Přestane mě bavit, s takovým člověkem komunikovat. Jenže dotyčný se pak ještě může urazit, že se s ním nebavíte, že si hrajete na uraženého, že jste ješitní atd. atd. atd.

A když je to kamarád a já jsem slušný, tak mu prostě neumím říct, že s ním sice kamarádím, ale nebavím se s ním. Jenže dotyčný si bude stát za svým a bude přesvědčený, že problém je mě. Lidé mají to povahovou vlastnost, že neradi přiznávají, že by něco mohlo být špatně u nich a tak raděj hledají problém jinde. Pak jsem vlastně já označen za vyvrhela, za toho jenž za všechno může a všichni ostatní jsou bez viny. A čistí jak lilie.

Jsem člověk, který se považuje za relativně slušného. Netvrdím, že jsem dokonalý a netvrdím, že jsem v dětství občas neprovedl nějakou lumpárnu. Ovšem mám jednu pro mě výraznou a spíše negativní vlastnost. A to, že strašně nesnáším, když nevím na čem jsem. A to je právě třeba případ té komunikace, kdy někomu napíšu a on neodpoví. Pak nevím, na čem jsem. Většinou ženy rády používají větu typu: "Ale ty víš moc dobře cos mi udělal" nebo "však ty víš, proč s tebou nemluvím"

Ale já si možná myslím, že je to z jejich strany alibismus. Právě proto, aby nemohli přiznat, že část viny je i na jejich straně, tak to hodí na toho druhého. Já jako muž bych raděj uvítal, kdyby mi řekla přímo: "Udělal jsi to a to" a já bych se omlouval a řešil co dál. Bohužel, to by to bylo moc snadné. A když se začnu vyptávat, co že jsem to udělal, tak se urazí, že jsem blbec a kopu do mrtvoly. Když se nebudu vyptávat, tak se zase urazí, že jsem se urazil, že mám ješitnost, apod. Já volím raděj mlčet. Jenže to pak mlčíme oba, potažmo si nepíšeme, atd. atd. A já se ubíjím, protože nevím, na čem jsem, zda mě pustila k vodě, zda se mnou jen nemluví, zda jsem ji ublížil. Je to prostě bludný kruh.

Konec je takový, že to buď prostě člověk opláče a vůči dotyčnému se zatvrdí. Nebo ji ta horší varianta, kdy Vám třeba na mail, icq, skype, přijde "Ahoj" a já mám chuť odpovědět: "Ahoj? Ty se semnou nebavíš a píšeš mi ahoj. Tys mi zlomila důvěru/srdce a píšeš mi ahoj?“ Asi jsem velký mravokárce, asi dělám z komára velblouda. Ale prostě to tak je. A vrozená slušnost mi nedovolí to napsat, tak napíšu ahoj. A už je to tu zas.

Zrovna tak mě zamrzí, když s někým začnete dělat nějaký projekt, jemu/jí se to líbí, až na nějaké maličkosti a pak po čase se Vám už neozve. A vy se dozvíte, že dotyčný přešel na druhou stranu. Mě osobně nezamrzí ani tak fakt, že se rozhodl pro něco jiného, ale fakt, že nemůže napsat něco typu "Promiň, nechci v tom dál pokračovat"

Ale co, když je všechno jinak a dotyčná by pokračovat v projektu chtěla? Ale když nepíše? To se mám já doprošovat, kdy může, nebo kdy chce? Přitom dobře ví, že jsem časově flexibilní a čas si udělám. A stejně i za těchto podmínek to vyústí k tomu, že buď si řekne, že nemám zájem "že ji nedobývám" anebo se urazí, že s ní nemluvím.

A já zase nevím, na čem jsem. A jsem zase v kruhu a mám z toho depku. Život samotáře má z mého pohledu čím dál víc výhod: Nemusím nikomu věřit, nemusím se s nikým bavit, nejsem závislý na čase a harmonogramu někoho jiného. Mám podstatně víc času pro sebe.

Jednou velkou nevýhodou je samota. Přeci jen bych rád měl po ruce někoho, koho bych mohl pohladit, koho bych mohl utěšit, s kým bych mohl sdílet své záliby.

Na vysoké jsem měl jednoho známého, byl o pár let starší, ale pohodový kluk, bezproblémový, ale myslím, že svým způsobem osamělý. Pak jsem ze školy odešel a po pár letech jsem od společných známých slyšel, že spáchal sebevraždu.

Nevím, co se mu honilo hlavou, zda byl v podobné situaci jako já, ale čím dál víc chápu, proč to udělal. Naštěstí o tomto kroku neuvažuju, a i kdybych to udělal, zase by jen mé okolí reagovalo větami typu: "proč to vlastně udělal?“ a já bych vstal z hrobu a řekl bych: "To nebylo proto, že jsem byl sám. Ale proto, že vy jste pokrytci, sobci. Že jste se semnou dostatečně nebavili a jen mě zneužívali, když jste něco potřebovali." Ti slušní by se nad tím zastyděli, nebo alespoň trochu zamyslili a ti ostatní by to pustili z hlavy, řekli by si, že jsem blbec a šli by domů.

Češi jsou vůbec divný národ. Nadávají na politiky a nic jim nevoní. Nejhorší jsou ti, co nejdou ani k volbám, ale přesto budou politiky kritizovat. Když je nějaká sportovní událost, ať už fotbal nebo hokej, stanou se Češi pyšnými a hrdými na to, co vlastně dokázali jiní. Přitom, když se nad tím zamyslíme, tak krom skandovaní a pití alkoholu, nemají na sportovním úspěchu jiných žádný podíl. Málo profesionálních sportovců je placená státem a lidé přece s nimi sportovat nechodí.

Bohužel jsou u nás zažité výroky typu: "Je to úspěch Česka" přitom by to mělo být: "Je to úspěch sportovců z Česka"