Láska přes plot

Ob jeden dům vedle nás žijí dva roztomilí sousedé. Je to přesně ten pár, který když potkáte, tak si uvědomíte, že stále věříte na pohádky.
Je jim zhruba přes osmdesát let a pokaždé se drží za ruce, podpírá jeden druhého a z jejich výrazu je cítit takový klid a vděčnost nad společným životem, že doslova září na kilometry daleko.
Samozřejmě jako jejich sousedka jsem je potkala už v mnoha situacích a pokaždé mě nepřestane fascinovat ta jejich symbióza.

Jednou jsem je třeba potkala, když jsem šla běhat do nedalekého lesa a tam na polní cestě stojí babička u rozkvetlého stromu a děda si jí fotí ze všech stran takovým tím starým foťákem, ona mu trpělivě pózuje a culí se u toho jako malá holka.

Nebo jsem byla nedávno v letním kině kousek od domu a stařík nesl babičce takové to zahradní látkové křesílko a deku. Doprovodil jí tam, usadil a odešel domů. Když kino skončilo, tak už tam zase na ní čekal, chytil jí za ruku, pod druhé křídlo křesílko a pomaličku se šourali do svého domečku.

Dnes jsem je opět viděla, jak spolu zalévají zahrádku. Babička stříkala vodu a děda metr za ní jí držel tu hadici. A tak si tam spolu klidně stáli, užívali si společně odvedenou práci a jen se usmívali.

Je to krásný pohled hodný obdivu, který až skoro dojímá.
Pokaždé mě napadá, jaký měli život?
Je vůbec možné, že se někdy hádali?
Sálá z nich taková vděčnost, pokora a láska.
Nejen k sobě, ale i ke všemu živému.
Milují se ještě v tomto věku?
I kdyby ne, věřím že se jeden druhému schoulí každý večer do náruče a užívají si přítomnosti toho druhého.
Jistě si prošli různými okamžiky, které nebyly vždy zalité sluncem, možná se chtěli někdy i opustit, ale vydrželi na své pouti životem a dnes září spokojeností, že se tak nestalo.

Jednou bych se chtěla dožít stejného vztahu se stejně pohádkovým koncem. Sedět na lavičce se svým mužem, držet ho za ruku a vědět, že bych nic na svém životě neměnila...