Umění flirtovat

Je to zvláštní dovednost, je přirozená a někomu jde líp a někomu hůř. Člověk to v podstatě bere jako součást běžného života. Nevnímá že filtruje. Někdo to samé bere už jako flirt a někdo ne. Já jsem vždycky věděl, že flirtovat neumím.
Flirt byl pro mě něco jako žádost o ruku, vím že je to blbost, ale prostě jsem to tak měl. Proto jsem se vyhýbal jakému koli očnímu kontaktu s úsměvem, protože, co kdyby, žejo, co kdyby to opětovala, vždyť je to tak zavazující.
Ale není, teď už to vím, teď, když už je můj flirt považován spíš za špatný vtip, teď už můžu flirtovat. Přehoupla se čtyřicítka, pak pětačtyřicítka a já zjistil, że se po každém flirtu neusí mrdat, že si jí pa nemusím vzít a že ona už za minutu ani neví, že byl flirt, nebo ví, ale to je vše, každý jdeme svou cestou. Zjistil jsem to dnes, teplého večera, jdyž jsem se po hokeji v Říčanech, v tom nejlepším městě k žití stavil na pár piv, byly tam nějaký slavnosti a kapela a u vlaku jsem potkal nějaký sympatický lidi, který sebou měli krásnou ženu a ta na mě tak hezky koukala a mě napadly tyhle věci co teď píšu. Tak a to je vše, moje milý bravíčko. Ptdel by byla, kdyby ta žena byla taky amatérka a přečetla si to.... ale já doufám že ne. Protože to bych se už zase bál dál flirtovat. 😉