Swingers pláž

Vyrazili jsme s rodinkou do Bratislavy na výlet a nákupy. Obojí hloupý nápad, bližší Brno nabídne minimálně stejný nákupní požitek a výlet, no, řekněme že ani v jednom městě není nic moc co dělat, kromě hradů a ZOO. Nepřišla jsem rýpat do měst, zmákli jsme zahradu, ze které alespoň nebolí nohy, nicméně bych měla výhrady ke slepým cestám k jednotlivým zvířatům, odkud se člověk musí vracet a absolvovat stejně dlouhou cestu stejným směrem (mrkněte na netu na mapu) a byť je taková návštěva zpravidla celodenní výlet, krátce po poledni bylo hotovo (ano, přijeli jsme brzo). Zvládli jsme údajně nejfotografovanější památku města – sochu Čumila a vyjeli za město k Ikei na legendární kuličky a obchody v okolí, jako je Avion. Bylo horko, v klimatizovaném obchodě se mi líbilo, ale zbytek to nebavilo. Trošičku jsem Googlila a našla hned vedle koupačku – nějaký snad štěrkopísek.

Na rozdíl od svojí kamarádky, která si plavky bere i na pracovní pohovor, protože to přece nic nezabere a co kdyby se to hodilo, plavky netahám všude s sebou, byť už jsem párkrát litovala. Můj na mě podle všeho žárlí. Tak jsme koupili opalovací krém a vyrazili. Prvně je textilní pláž, pak nuda. Popojeli jsme kousek dál, že by tam mohlo být méně lidí, až cesta skončila. Nechali jsme tam auto, z auta sebrali deku, co vozíme na přikrytí, když spadne hlava a trošičku si užívali u vody.

Přišla na mě taková malá potřeba. Zázemí nulové, tak tedy po dlouhé době někde do divočiny. Zaváhala jsem, zda se oblékat, hned za pláží je parkoviště, ale pár borců se tam pohybovalo dost svobodně a tak jsem jen s papírovými kapesníky vyrazila na průzkum. Z úzké pěšiny, která pokračovala po silnici vedlo do lesíka několik odboček. Vyběhla jsem asi druhou z nich a hned po levici byl vyšlapaný plácek plný kapesníčků apod. Ano, jsem správně, ale fujky, řekla jsem si a šla kousek dál, kde bylo takových plácků vícero. Vběhla jsem do druhého, čapla si a pociťovala pocity úlevy. Slyším kroky. Proud slábne. Otočím se a za mnou stojí chlap s kalhotami u kotníků a pérem v ruce. Otočím se zpátky a dokončuji úkon. Nejsem hloupá ani naivní a samozřejmě mě napadlo, že se tady občas něco děje, ale takového odvážlivce jsem úplně nečekala. A to jsou přesně ty chvíle, kdy litujete, že jste se neoblékli, protože i na takovém místě si člověk připadá moc nahý, byť vlastně je. V hromadě kapesníčků přibyl i ten můj, zvedla jsem se a pohledem směřovaným do země jsem šla napříč tomu výtečníkovi. Ustoupil, já prošla, vrátila se na cestu a na pláž, chvíli na to jsme vyrazili k domovu.

Pánové, co přesně se vám v takové chvíli honí hlavou? Já vím, co mi asi napíšete, ale to opravdu něco čekáte? Nebo se vám stačí jen dívat? To prostě zkoušíte? A jak dlouho tam asi musel čekat?