Umění chcát

Dneska po zápase jsem si vzpoměl na tu prochcanou koroptev. Říkal jsem si, tyjo, teď se tu vychčiju a všichni budou v těch mých chcankách stát a budu to vědět jen já a mě z toho stpupne péro a oni si budou myslet, že jsem buzík a pak mi začnou rvát čůráky do prdele a do huby a chcát na mě.... tak jsem se radši šel vychcat normálně na hajzl. Že se to tak dělá, mi normálně tak nějak vštípili rodiče asi. Nebo to možná byla taková ta přirozená inteligence.
I když jsou stavy, kdy třeba v centru prahy zkonzumuju několik litrů piva a musí to ven. Tak co s tím, žejo, sice mě napadne, že bych se pochcal do gatí, ale už z mládí si pamatuju, že mi to vadilo, prozože chvíli je to příjemný a teplý, ale za chvíli to je studený a odporný. Tak pak si říkám, zechčiju všechno kolem, každej přece moje chcanky zbožňuje, zechčiju tohla a tamto, budu to tu kropit jak konev. Ale pak mi zase zabliká ta červená kontrolka.... sice mě jako mimino chválili za vychcání se, ale muselo to být na místo, které nikomu nevadilo, už jako malý primitiv jsem pochopil, že ty chcanky musí přijít na místo kde dobře odtečou a nebo se z něj dobře vylejou...jako jo, někdy v dospělosti mi pak i stálo péro při gejzírech s ženskou a když se nám to oboum líbilo, ale to bylo tady a teď, mezi námi dvěma a nikoho jsme tím neobtěžovali a i po sobě to pak uklidili, protože za chvilku nám to taky přišlo ekl....tak to jsem vam chtěl říct, než usnu po tom co jsem se řádně vychcal, abych nemusel třikrát za noc vstávat, jako vždy.