Pěkné místo

Chodím po tenkém ledě, až praská pod tíhou masa, kterou nosím.
Na ten led dopadají paprsky světla, které je rozzařuje jako tisíce diamantů.
Chtěl jsem sbírat ty diamanty, ale nechám je na místě, přesně, jak byly stvořeny.
Nosím často černé brýle, aby mi nikdo neviděl do očí, nemám rád oční kontakt s náhodnými lidmi. Bojím se jich. Bojím se jejich nevědomosti.
Málo, jen málo lidí, které jsem v životě potkal, chápalo, co tím vším myslím, když mluvím o nesmyslnostech průměrného lidského života, o dětech, o rodině, o penězích a času. O to víc jsem je cenil, než jsem je po cestě ztratil.
Můžu být kýmkoliv, jen si vyber. Máš vůbec na vybranou? Myslím, že je vše dávno předurčené, jak tahle písmenka, která vpisuju pomocí moderní klávesnice do nejmodernější aplikace na zahánění nudy. Lidé se přou o svoje pravdy a víry. Já zůstávám klidný jako řeka, na které teď jdu, jako Ježíš, jestli vůbec existoval.
Ledové počasí odchází a ledy tají, stejně jako lidé, ti také velkou část svých životů tají, ale já nemám, co tajit. Jsem jako ten led, než na něj napadal sníh - průhledný.
Chodím na tenkém jarním ledu, kde místy už vyvěrá voda z řeky a vlhčí moje chodidla. Studí to hodně, ale vím, že žiju.
Zanedlouho ledy zmizí, stejně jako zmizím já, ale do té doby budu pít vodu, kterou ještě nikdo neotrávil. Tady je kousek světa, který je v pořádku, i když kulhá a potácí se.
Svět je pěkné místo, když nosíte tmavé brýle, jste zahaleni do oblečení, přes které nejsou vidět jizvy, které způsobil čas.
Na tom pěkném místě se hrají ty samé písně dokola a všem se to líbí, ale mně ne. Já tesám krátké básně do ledu, nikdo je nečte a ty básně se rozplynou v zapomenutí, stejně jako já, velmi brzy.
Život je krátký, tak si ho krátím, abych nemusel krátit daně a stát se zločincem, který náhodou neměl vkus na společnost, která se jevila jako to jediné, co zní dobře, bohužel pro mě sem nezapadám a nepoznám tak nikdy to laciné štěstí, které nic neznamená, zpovzdálí budu dál sledovat, jak se mezi sebou hádá plebs o prkotiny, které nic nezmění. Jako by někdo někdy svět změnil. Naivní představa pozitivních optimistů.
Přeji si, aby kolem planety proletěl obří kámen, který by ji jen tak lehce líznul a naznačil pánům tohoto světa, že jsme všichni zranitelní a můžeme o všechno přijít, jestli je o co.
Než vyhlásí světovou válku, dám si čaj a napíšu poslední věty o tom, jaký byl svět krásný a kolik stálo úsilí, abych se dožil třiceti, kolik energie bylo potřeba na to, abych se na ledu nepropadl ke dnu řeky, která by mě semlela jako dávka z kulometu vojáka, který chce domů z fronty.