Smutek

Není to smutný? Bejt zavřenej ve svý hlavě, kde se odehrává peklo, válka a nenávist.
Tam, kam nikoho nepustíme úplně, protože ho nechceme zranit.
Mám lásku, ale přijdu si nekompetentní, nedokonalý na to, abych ji tahal dolů svojí myslí, která je temná a bojím se jí sám.
Chci tak moc křičet a roztrhnout se na tisíc kousků, které bych věnoval lidem kolem, aby prohlédli, jak moc bolestný to je, jak moc se trápim kvůli malým věcem, ale to nejde, tak tu budu prostě žít, pít, dokud mi játra nevypoví smlouvu. Smlouvu s ďáblem.
Mám sny, které jsem zamknul do truhly, kam se nikdo nedostane, už ani já, protože jsem ztratil klíč. Je mi smutno a nechci svou partnerku zraňovat a zatahovat ji do takových věcí, kam obyčejná lidská duše nezaběhne. Je mi úzko.
Chtěl bych vyléčit svět, ale není to v mých silách, když nedokážu ani vyléčit sebe a své blízké.
Je zima a pekelná a já nevím, kde budu další měsíce, co budu, proč.
Nejsem hoden toho, abych pro někoho pracoval a hrál si na to, že tady tomu rozumím, když vůbec.
Chce se mi brečet, ale slzy jsou pro slabochy, že? Tak budu dál dělat, že se nic neděje a budu jednou černou kapkou v oceánu, kde jsou i perly, kterou jsem chtěl být, ale nikdy nebudu.
Tak poplavu dál, kam mě oceán zanese a tam... tam někde daleko se vypařím, bez toho, aniž by mě kdykoliv jiné kapky znaly a pamatovaly si mě.
Smutek.