Zvonivý hlas sousedky

Je to pár dní přes týden, co jsem v novém bytě. Je to starší dům s pár byty. Nemá výtah, ale zrovna mě to vadit nemusí, bydlím v přízemí. Takže se zvednu jen na pár schodech, možná tak 3, 4 a jsem v úrovni svého nového bydlení.
Chodba je široká tak, aby dva lidi kolem sebe prošli a prostor u schodiště do pater není nijak zvlášť velký, takže mi před dveřmi do bytu parkuje kočárek.
Takže, aniž bych tu ještě kohokoliv pořádně poznal, vím, že tu někde je rodina s prcekem. Nemám rád, když mi něco brání v pohybu a první pocit z toho kočárku nebylo nadšení, ale pak jsem si řekl, však je to na pár měsíců, to dítě se naučí chodit a kočárek zmizí. Vlastně je to součást jakéhosi příběhu tohohle domu.
Jeden pokoj, ten ve kterém teď přespávám je u stěny s chodbou, takže se dá říct, že vím o pohybu v domě velmi dobře.
Když jsem po noční, tak se kolikrát držím, když tu na chodbě pobíhají nějaké živé děcka, vřískají a bouchají dveřmi. Tak ležím a rozmýšlím nad tím, jak uchopit tuto situaci. Po nějakém čase je slyšet i maminka, jak se je snaží trochu ukočírovat. Zdá se po hlase milá a trpělivá.
Jinak už bych slyšel větší důraz v jejím hlase, direktivnější rétoriku a třeba i zvuk nějakého toho pohlavku.
A tak jsem se zase zklidnil, polidštil, nakonec mi ty děcka udělali radost, že se mají tak k světu a hlavou mi proběhlo, že když to jednou přijde, prostě vylezu, dám o sobě vědět, že tam bydlím, oznámím něco o tom, aby se děti zmírnily a nerušily, že třeba potřebuji spát po noční a kdo ví, jak to paní uchopí. No a pak bych si s ní o tom mohl promluvit a nechat to sklouznout v nevinné kouření na usmířenou a lepší snášenlivost a žití v domě.
Prosím vás, to jsou jen představy nadrženého chlapa, co je už nějakou chvíli sám, ale kdo ví, co život napíše, že.
No a tak se tu zabydluji, sžívám s novým prostředím a v tom slyším, že nade mnou také někdo bydlí. Po nějakém čase ticha, slyším z horního bytu výrazný, zvučný ženský hlas. Byla v ráži a nevím koho tam peskovala, jestli muže, nebo děti. Krom ní jsem nikoho neslyšel. Ale v jejím hlase je cítit jiná razance, jiná ráznost a intenzita. Je to pronikavý hlas, který prozrazuje silné emoce té ženy.
Zněla nespokojeně a taky to dávala najevo. Popravdě, mám pocit, že jí něco chybí :)
Po nějaké chvíli to ustalo, takže to není taková ta frustrovaná žena, co když spustí, tak nezastaví. Prostě se jasně vyjádřila a byl klid.
Asi další den, už jsem slyšel zezhora pračku a už možná po druhý po třetí za dva dny, takže mi došlo, že se tam o někoho stará. I jsem tam zaslechl bouchání, jaké člověk zná z klepání masa, takže i vařila. No a v tom zase slyším její hlas. Tentokrát to byl rozhovor a pochopil jsem, že do telefonu. Teda, mluví dosti zvučně i normálně. Její hlas projde podlahou i stěnou, jak nic. Něco chvíli říkala, pak mlčela, takže mluvil ten druhý, pak nějaké souhlasné reakce a tak a po chvíli rozloučení a ticho. Vau, to je fajn. Umí říct co chce a potřebuje a pak utichnout.
Má bývalá kopretina mluvila, řešila něco hodiny po telefonu s kamarádkami a popravdě, musel jsem to s ní řešit tak, aby to mělo i nějakou úroveň v rámci soužití. Takže tohle opravdu oceňuji.
Ale ten hlas, ten její hlas se do mě propsal.
Zvláštním způsobem ve mně nějak pracuje a něco probouzí.
A jak už je vám tak jasné a zřejmé z mého psaní, i tady mé myšlenky a představy ulétávají k tomu, jak její hlas z ní, když si jí vezme chlap do parády. Z jejího hlasu vnímám, že se tomu umí pořádně otevřít, pořádně se do toho opřít a taky si to pořádně užít. A že nemusí být úplně zticha. Jako slyšet její projev při souloži, to mě teda fakt bere. A vzhledem k povaze domu a jeho zvukové neizolaci to je teda něco.
Jako už jsem si i říkal, ten čas, kdy tu nějakou mít budu a naložím jí, že to asi bude něco. Bude to velká zkouška. Kontrolovat se, nebo to prostě pouštět, no uvidíme a už se na to vlastně moc těším.
Takže příběhy domu se otevírají zatím potichu a čas i okolnosti ukážou, jak se tu všichni sžijeme. Zda se tu přivítáme, nebo budou nože v rukách a bude to ostré :)
Tohle všechno ve mně probouzí příběhy už z dávných dob, kdy jsem bydlel ještě u mámy v bytě panelového domu ve 4. patře a tam jsem taky věděl o sousedech.
Nejvíc jsem věděl o paní Haškové v pětce nad nami, což bylo poslední patro. Byla to velmi silná dáma a velmi velmi frustrovaná. Často na Vaška řvala, až z toho pan Hašek částečně ohluchl, nebo nahluchl. Vždycky, když jsem ho ve výtahu zdravil, jen tak na mě koukal a usmíval se. Nejdřív jsem nevěděl proč, ale časem jsem zjistil právě to, že neslyší úplně dobře. A nedivím se.
Ta jeho byla velmi často v ráži a hodně, opravdu hodně hodin pronadávala. Viděl jsem, jak jí hasiči jednoho dne snesli a odvezl jí pohřební vůz.
Ale před tím jednou v letním horkém odpoledni, kdy jsme všichni doma větrali, slyším, jak řve na toho svého, ,,Tak ty ten štrůdl žrát nebudeš?!!!“, to ještě jednou razantněji zopakovala a v tom vidím, jak kolem oken směrem dolu prolétá talíř se štrůdlem směrem k pískovišti, u něhož se shlukovali na lavičce zdejší huliči, v ten den pěkně zmaštěný, že ani nemluvili. Přiskočil jsem k oknu a vidím talíř zaparkovaný v trávě kousek od pískoviště. No a v tom vidím, jak zvednou ony hledající se bytosti hlavy a jedním hlasem zvolali ,,ty vole štrůdl“. Víme, že na trávě má člověk víc hlad a chuť k jídlu a tak hoši ve chvíli svého útlumu velice rychle ožili, vyskočili a co pan Hašek nechtěl oni snědli i s trávou pochcanou a posranou od psů. Vážně zajímavá podívaná.
Pro ně to bylo vyslyšené zvolání z nebes.
Jenže, jak jsem o všech kolem všechno věděl, nevěděl jsem nic o bytě vedle nás.
Tam bylo velmi dlouho ticho, až jsem si myslel, že tam vážně nikdo nebydlí. A tak jednou ležím na posteli a krom městského šumu venku a kolem neslyším nic. Odpočívám a v tom slyším křik.
A bystřím a je to křik v bytě vedle nás. Přišlo seznámení.
,,Františku, ty si takový kretén a hovado, já tě nesnáším, jsi takový debil neschopný, že já si tě brala, měla jsem si raději vzít toho Vaška z pětky, ten aspoň něco umí, ale ty si k ničemu, neumíš vůbec nic…...“ a tohle se neslo vzduchem velmi silně a hlasitě asi 40 minut. A potom ticho.
Ale úplně hrobové ticho. Říkám, ty vole on jí zabil. A tak šponuju uši, abych aspoň něco zaslechl, že se tam ještě žije. Už jsem fakt myslel, že uslyším houkačky přijíždějící policie, ale v tom jsem uslyšel něco úplně jiného.
Byly to hlasité pravidelné vzdechy oné hysterické dámy, jak si užívá v tu chvíli probíhající mrdání, až se vykřičela, pán se jistě snažil, aby mohl dál v tichosti a snesitelnosti žít a poté přišlo zase ticho.
A zase jsem o tom bytě nevěděl a myslel si, že se odstěhovali.
A když jsem to jednoho dne nečekal, zjistil jsem, že tam bydlí stále. Protože se spustilo ono známe, Františku já tě nenávidím a tak dále, to už znáte, abych za chvíli zase slyšel, jak tam paní sousedka heká pod přírazy. A tak mi došlo, že se dožadovala svého po tom, co ho tam asi opečovávala, zatímco on s pivem seděl s pupkem vyvaleným u telky, aby jí oprášil a měl zase chvíli klid a navařeno. A tak si tam spolu žili. Tohle se opakovalo cca každého půl roka.
Historek z bydlení nabere člověk za život dost a dost.
Jednoho dne se jedni sousedi pod námi odstěhovali a logicky se nastěhovali jiní. Dali o sobě velmi dobře vědět, protože byt bez ohlášení dlouho rekonstruovali i v sobotu a neděli. Tím jsem k nim nezískal oblibu.
A když už tam tak bydleli, jednoho dne dopoledne slyším ťukání. Přijdu ke dveřím, otevřu je a tam blondýna kolem 40 let v legínách hodně napasovaných, že jí pysky lezly ven. Byla to sousedka pod námi. Tak si jí prohlédnu a co, že to vlastně chce. Spustila, že protéká od nás voda k ní do bytu v koupelně a že s tím mám něco dělat. Šel jsem se podívat pod vanu, ale nikde jsem nic neviděl, to jsem jí taky oznámil a neochotně a otráveně, ale slušně jsem jí dal najevo, že to je vyřešené a zavřel.
Asi za dvacet minut ťukání na dveře, otevřu a tam sousedka s legínami ještě víc napasovanými opakuje to, co před tím. Situace se opakovala stejně. Po třetí už byla značně neklidná a že se tam topí, zachraňuje nábytek a děti a já jen zíral, jestli to myslí vážně. Odvětil jsem jí, že nevím, jak jí pomoci a ona rázně, že zavolá údržbu, ať to vyřeší a svižně a nasraně odcházela po schodech do patra k nim do bytu.
Asi za hodinu zvonek, firma ,,stojíme za hovno“, tak je pouštím nahoru, pak k nám domů. Dva týpci v montérkách se omlouvali a že se na to jdou podívat, že jim volala nějaká paní a že je to urgent. Že mají nově zrekonstruovaný byt a ničí se vodou od nás. Tak se zasměju a říkám, ať se teda podívají, ale že já tam nic neviděl.
Jeden tam fakt dlouho ležel, až jsem si myslel že s baterkou v ruce usnul, ale pak se zvedl a řekl, no v rohu tam trochu vody je, jdeme se podívat k sousedce. Říkam, že teda jo, ať mi dají pak vědět, že se tam paní topí a zahraňuje kde co. Oni jen už asi znale řekli, no jo, a šli dolu.
Byli tam chvíli a přišli zase k nám. Říkám ,,tak co, žijou?“ A oni se jen ušklíbli a řekli, že tam má paní v růžku malý mokrý flíček, že to opraví a tak i udělali. No, tohle mě vážně pobavilo a je mi jasné, že se tu někteří čtenáři pozastaví nad tou situací :)
Až po nějakém roce jsem zjistil, že sousedka dělá sestru v nemocnici, tak jsem se nad tím zase jen pousmál. Pohled to nebyl špatný, byl to pěkný kousek ženský, ale neměla mé sympatie. Nicméně tu její kundu někdy ještě ve vzpomínce vídám.
Tady, jak jsem v přízemí zase mají možnost lidi, když by chtěli nahlédnout do mého bytu a já jak si tu honím a naproti přes silnici pár metrů jsou sousední domy si říkám, ty vole, tady mě může někdo vidět. A tak uvidím, jak rozehraju tuhle situaci. Trochu si říkám, že vymrdávat tady tak, aby to bylo vidno mě zajímá a i vzrušuje.
Takže mé hlášení z bytu pro teď končí a jsem zvědavý, co z toho všeho bude :)