Co je po jméně?

Byla od Banskej Bystrice. A přestože její jazyk vokativ skoro nezná, způsob jakým vyslovovala moje jméno, když se můj jazyk dral do jejího klína, byl snad ještě opojnější než šťávy, co z něj tekly.

A já si s ní znovu uvědomil, jaký je to rozdíl, když vás při tom někdo oslovuje jménem. Tím vaším, skutečným. Ne nějakou lacinou univerzální náhražkou, jako je "Lásko", nebo dokonce jen pouhým zájmenem "Ty" (i když ta, co tohle oslovení používala, uměla ty dvě hlásky procítit dokonale).

V čem je takový rozdíl? Pro mě je to ve zpřítomění. Oslovení jménem je jasný a nezpochybnitelný signál, který říká: Jsem tady, právě teď a právě s tebou. A to mám rád.

Protože kdo ví, zda to, co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.