Dole

V práci jsem si sundala obojek, začínal mě čím dál víc škrtit. Ale i bez něj jsem pořád dole. Srdce mi buší čím dál víc. Co se stane, když si ho zase nasadím?

Neměla jsem si ho brát. Ráno jsem ale přece vstávala s tím, že ho už nutně potřebuju. Navíc se mi hodil k té country košili. Volány a kanýry, které jsem si původně chtěla vzít, by zvyšovaly můj diskomfort. Kontrast by byl ještě větší.

Vždyť jsem se neuměla ani najíst. Myslela jsem, že se mé tělo každou chvíli sesune k zemi.

Dala bych si nejraději pár facek, abych se probrala.

Facky? Teď vážně ne! Jsi v restauraci, jsi na obědě.

Ptej se a poslouchej, co říká. Vždyť se tak krásně poslouchá.
______________________________________

Vidím před sebou tmu. Propadám se čím dál níž.

„To je tvoje. Ale vůbec nepiješ,“ ale už to nemluvím já, ztrácím smysly.

„Piju,“ odpovídá mně a koukne na hrnek s čajem.

Myslím, že nevěřícně kroutí hlavou, kterou nekroutí. Ale něco si určitě myslí. Nechci to ani vědět.

Sedí naproti mně, ale já už tady dávno nesedím, protože jsem zase rukou zavadila o obojek a prst mi zajel do oka.

Přimhouřila jsem oči.

Když jsem je zase pootevřela, viděla jsem ten nevzhledný talíř. Salát rozvrtaný od hůlek.
________________________________________

Potřebuju si sundat obojek. Ale po stole mu přitom šoupu klíče od bytu.

„To mám k Vánocům?“ ptá se.

„Nevím, ale můžeš si s nimi otevřít. Jsou tvoje.“