Za mrazivé noci

Nekonečné hodiny bloumám v mrazivé noci. Sníh se třpytí jako hvězdy v lesním jezírku o Svatojánské noci. Na vousech se mi tvoří led. Noc je jasná a měsíc svítí jakoby to mělo být naposledy. V rukou mám od polibků mrazu, sotva cit. Sníh mi pořád padá do tváře. V sevření mrazu slyším každý svůj nádech. Kolem mě panuje hrobové ticho, jakoby vše živé tady, jsem byl jen já a ten padající sníh.

Rozdělávám si oheň těmi zmrzlými prsty. Dlaněmi ho chráním před sněhem a pozoruji ten dým vycházející zpoza březové kůry, jak se pomalu začíná měnit na malý plamínek. Pro někoho to nemusí znamenat nic, ale pro mě je to v tu chvíli ta nejdůležitější věc, kterou upřeně sledují a opatřují jako malé dítě. Slyším praskání dřeva a ten malý plamínek se mění na zářící kouli, která ozařuje nejen mou zmrzlou tvář, ale i duši.

V hloubi duše, mě napadá jen jediná myšlenka?

Kolik mužů tě milovalo tak jako já? Kolik z nich tě vzalo s sebou za svitu hvězd pod širé nebe do mrazivé tundry jako já teď? Kolik mužů Tě přenášelo tak něžně, aby si neupadla na zem jako já? Kolik mužů Tě toužebně zahřívalo na těle, aby si ty zahřála je na duši?

Kdo by taky ten vysypány a studený čaj pak pil?

Tak se tu mějte, mně už se vaří voda.