V tropech

Na začátek malá zpověď- trpím nechutnou úchylkou- vždycky, když na mě sedne nějaký splín, tak mám nehorázné puzení o tom napsat blog na amatéry. Ne na emimino nebo na idnes, kde by se to možná hodilo víc, dokonce ani depresivní výkřik na twitteru mě neuspokojí. Prostě to musí ven tu a vy to pak musíte číst! A samozřejmě další ufňukaný blog, kdyby to byla aspoň sranda, že? Nebo něco o sexu!
Depku mám takhle v půlce prosince vždycky a proto postuji převážně v tomto období, kdy se lidi druží na náměstích u svařáků. Je to prostě období, kdy se rekapituluje a plánuje, jak to bude od prvního ledna úplně jinak, ale v mém věku už člověk tak nějak tuší, že rutina se usadila příliš hluboko a předsevzetí obvykle dlouho nevydrží.
Dneska jsem o svém životě a o změnách v něm přemýšlela v tropické sauně. Inhalujete nějaké silice, vedro jak prase, kolem se povalují polonahá těla, přemýšlíte o životě a najedou se vám chce strašně brečet. Výhoda sauny je, že je tam dost tma a řine se z vás hodně dalších tekutin, takže pár slz se ztratí. Vlastně to bylo očistné, trochu jsem si nakonec připadla, jak Apač, který se na tři dny zavře i s bylinami do vigvamu, rozdělá si tam oheň a pak vyleze jako znovuzrozený. Já jsem teda úplně znovuzrozená nebyla, ale pláč a horké výpary mě trochu zbavily předvánočního stresu a hlavně negativních pocitů z manželství v troskách a selhání na úplně všech frontách. Dají se tam sice dělat mnohem zábavnější věci, ale v nejhorším si prostě aspoň popláčete. Takže doporučuju si zajít do sauny, you never know!