Já, mé druhé já a nahota

Začalo to domácí videokamerou. Každá taková chvíle mě rozehřála a rozbušila mi srdce.
Natáčel jsem se svlečený, smyslů zbavený a onanoval. Jednou za čas jsem z toho měl špatnej pocit - vlastně stud - a všechny ty záznamy smazal. Dělal jsem to často. A dneska už z nich nic nezbylo. Mimo vzrušení, který zažívám pokaždé, když mě napadne něco - kompozice, proprieta - se kterou se zase můžu svléct a… odhalit se.
První fotky svého penisu jsem udělal v kabince na dokladovky v metru. (Fotku jsem si nikdy na doklady nedal. Netřeba říkat.) Když o tom přemýšlím, závěsy v kabince nebyly až na zem, takže asi bylo docela jasné, co tam dělám. Měl jsem štěstí.
Na nahotu veřejně jsem nikdy neměl odvahu. Občas jsem chodil hluboko v noci domů podél silnice a v podnapilosti jsem jen tak vytáhl přirození a nechal ho viset z kalhot. Nic víc.
O to víc se to později zvrtlo. Čas od času jsem se vyfotil - nejdřív jako “sebeprezentace” a později sem na amatéry. Ale podobně jako u mého dřívějšího masturbačního sebeporna, nic z toho nezůstalo dodnes. Obrazy Doriana Graye.
Krátce po dvacítce jsme se ocitly v jedný místnosti s webkamerou. To určilo moje směřování na dlouhý roky dopředu. Bušení srdce z toho stáhnou kalhoty a ukázat se ve vší dopředu ztopořený nahotě, čekající na prožitek náhodně kolemjdoucích očích.
No náhodně… ty oči šly po tom, aby to viděly. Ale že je upoutám zrovna já - i to se stávalo.
Začal jsem si honit na webku. Nezajímalo mě, kdo je na druhý straně. Vzrušovaly mě oči, zájem a pokyny. Konečně jsem se mohl ukázat.
Byla to doba, kdy bylo snadný se ukazovat. Na zahraničních i našich českejch stránkách. (Některý už neexistujou, některý existujou dodneška.) Možná jsem se ze začátku i styděl a všelijak se maskoval, ale vzrušení je vzrušení jen v neustálym překonávání se a tak jsem se s blaženym pocitem začal ukazovat i s obličejem.
A třeba jsem nejdřív seděl oblečenej a koukal do kamery. A jak se začaly scházet diváci (nikdy ne ve velkejch počtech, ale to jsem nikdy ani nečekal - navíc jsem raději chodil na stránky, co byly druhý, třetí v pořadí a tak se na mě v lepším případě koukaly jen menší desítky očí), po pár prohozenejch slovech a “ponouknutích” jsem ho se záchvěvem vzrušení vytahoval.
Trávil jsem tak hodiny v kuse a celou dobu mi stál. (Stál už vzrušením dlouho předtím, ale to snad ani nemusím zmiňovat.) Málokterý divák vydržel tak dlouho, jako já. Většinou se udělali po pár minutách a já musel začínat odznova, aby se někdo z obecenstva zapojil a dodával mi pozornost, kterou jsem zrovna potřeboval. Odznova jsem pro zvědavce roztahoval zadek na kameru, strkal si do něj prsty nebo seděl na židli se zvednutejma nohama tak, aby by přes anál bylo vidět až do krku.
Takové byly začátky. Snažil jsem se “svůj výkon” co nejvíc prožívat. (Nutno upozornit, že jsem to dělal sobě pro radost… nikdy za žádný kredity a nic podobnýho.) Prožívat tak, aby každá další chvále byla ještě víc vzrušující. Pro mě. Nápady u mě hrajou roli a jakkoli strkání prstů do zadku byl nejčastější požadavek spolu s ukazováním chodidel, pokoušel jsem se překračovat svoje hranice.
Hranice studu.

A na webce jsem si sedal na lahve od piva, až mi z toho ze mě sama od sebe teklo sperma. Bez orgasmu. Jen tak.
Močil jsem do půllitrů před divákama a potom to bez ostychu pil a políval se tím.
Jednou jsem nasedl na dýni. Z toho všeho jeden fanoušek udělal gify, který potom na těch stránkách mohl kdokoli používat. (Pochybuju ale, že to kdo dělal. Kromě mého samolibě zvrhlého já. Je možný, že to tam pořád ještě jde.)
A já zběsile onanoval, cintal na sebe, plival na sebe a do slin steklých do pupíku típal cigarety.
Občas si mě někdo vyfotil, udělal screenshot a mě to vzrušovalo. Jeden měl dokonce stránky, kde se mu takhle kluci ukazovali. On jim říkal, jak se nastavit, počkat, zvednout palce. Občas někdo něco nahrál. Občas něco nahráli boti. Něco z toho už za těch dvacet let, co jsem se tímhle bavil, zmizelo. Něco ne. Jsem na internetu nahý, jak si rozmazávám svoji vlastní mrdku po obličeji.
Když zadám vyhledávat svůj obličej, je to jedna z věcí, která mi vyskočí. Není to nutně špatně - jsem to já.
Já z doby, kdy jsem se naučil mít rád sám sebe.