Rychlík Praha - Prčice

Mám zpoždění, klasika. Jako kdybych já mohla někdy něco stíhat. Letím nástupištěm číslo 2 jak zběsilá, vlasy mi vlajou kdesi vzadu, asi ještě na nástupišti číslo 1, kozy se rozběhly a nejdou zastavit, ani když už jsem našla svůj vagón a stehna mám rozpálený až jsem z toho docela nadržená. Hledám to správný kupéčko a u něj stojí týpek, co mě docela dostal do kolen. Si říkám, jestli borec sedí se mnou v mým kupéčku, to by nemusela být špatná jízda. Stál tak docela šikovně, že jsem mu musela dát najevo, hele hele tady tudy musím projít a my dámy, co víme co chceme, neříkáme s dovolením, ale ….. natlačila jsem se na něj pěkně prdelí k jeho rozkroku a otřela se tak silně, dokud jsem neucítila, že pochopil, že právě prochází dáma. Náš oční kontakt jen potvrdil, že oba chceme to samé. Pořádnou jízdu.

Sedli jsme si naproti sobě a přestali řešit okolí. Vyhrnula jsem si sukni a roztáhla nohy, aby pochopil, že cesta je volná a vede jen jedním směrem. Nebyl to jen kus, ale byl i bystrej. Klekl si ke mně, chytl mě za prdel a přišoupl si mě blíž k obličeji. Já už v tu chvíli byla šíleně mokrá. Roztáhla jsem stehna ještě víc a naservírovala jsem mu tu mojí nadrženou kundu až pod nos. Zabořil se do ní jazykem …. kalhotky nenosím, tak neřešte, kde je mám ….. střídavě sál a lízal, jemně i silněji, až už jsem byla skoro u cíle jemně mi zubama secvakl pysky, vstal a řekl. Tak čubko, kdybys mi řekla slušně s dovolením, tak bych tě dodělal!

Takhle si snad budeš pamatovat, jaký je slušný vychování!

Autor: Róza Schwarz