ich liebe dich...

No :-) Tak já nevím už.

Co si dokážu vzpomenout, byla jsem poprvé (a nejdéle) platonicky zamilovaná do postavy Danny Zuko z filmu Pomáda. To mi bylo tak kolem možná desteti let, jedenáct, teď na to koukám :-) Tvl to to letí.

Vlastně moje srdéčko se tetelí pokaždé, když se tím obdobím zaobírám, takže se dá říct, že je to můj nejstabilnější vztah ever.

V průběhu času jsem to samozřejmě také prostřídala a pak i vyměnila za lásky reálné, méně stabilní a méně trvalé, až jsem došla k poznání, že nejlepší pro mne bude se na to už vysrat a zahodit vidle a být konečně spoko a nenechat se neustále nasírat nějakými zbytečnostmi (ano, těmi zbytečnostmi myslím muže), laskavý čtenář promine, pls.

Po nějaké době jsem ale opět, velmi pošetile, usoudila, že kdyby se našel jedinec, který by dokázal mne nesrat, byla bych ochotná ze svého přesvědčení a nabytých životních zkušeností poněkud poodhlédnout.

Inu stalo se, ač je to k nevíře, našel se takový jedinec, dokonce se našel tak samovolně, jako když Popelka dostala své oříšky a vypadalo to dost zajímavě.

No, ale, jelikož a protože, všichni víme jak rozesmát Boha, že... tak se tak nějak stalo, že ano, sice se mi zhmotnila má představa o muži s velikým M (ne, žádný hrdina ani princ na bílém koni, pouze člověk, který mi neleze na nervy), ale zároveň se mi to mé zhmotněné štěstí stalo objektem platonické lásky.
Akorát místo plakátů na zdi v pokojíčku, mám teď videohovory na WA.

Přátelé, kamarádi, já už se fakt poseru, copak všechno hezké musí mít neustále takový sadistický podtón?

Nebo to mám brát jako nějaký posraný cyklus? Vracím se na začátek, aby se kruh uzavřel?

Tolik otázek a žádné odpovědi!

Život je kurva zlá a Bůh se mi drze směje do xichtu.