Nicota

Další pochmurný den, slunce někde vyspává včerejší mejdan a z tmavých mraků se k zemi snáší déšť. Vše korunuje studený vichr, co se k nám zatoulal kdesi ze severu… Prázdnota…

Ulehám na prostěradlem pokryté lehátko. Na nahá záda a zadek mi opatrně přikládají teplou rašelinu… Uuuuu… horkeeeee…. směs libého a nepříjemného, ale jen na první dva tři nádechy a výdechy. Potom ta slast, to uvolnění. Jedním výdechem je vše hnusné pryč a já se propadám do nicoty. S každým nádechem je mi lehčeji a volněji. Z hlavy mizí ty otravné myšlenky typu …musíš.. chybí… nemáme… nestíháš…
Vše je pryč, jenom ta úžasná atmosféra prázdna. Příjemného prázdná bez pochyb, soudů a výčitek. Jsem teď a tady a vůbec nic nemusím.

Teplo rašeliny prostupuje každou buňkou, každičkým pórem těla a to se pozvolna rozpouští, zvláčňuje jako tabulka čokolády pod teplými slunečními paprsky… Třešničkou na dortu jsou táhle vikingské melodie doprovázené hukotem větru a zvukem dopadajících kapek deště na okenní tabulky. Luxusní mix vjemů útočících na mé smysly.

...woooow… úžasný pocit a celičký jenom můj…
Jsem krkna, MOJE! Nedám..

Tuhle opojnou nicotu bych si klidně mohla užívat ob den.
A pak že pošmourný den stojí za zlámanou grešli, kdepak, stačí tak málo a vše je prožíváno zcela obráceně.