Spokojitel?

Nevím moc, kde bych začal.

Nikdy jsem nezažil oboustrannou lásku, rodina mě v dětství opustila a já se vždycky upínám k těm, kteří jsou vůči mně lhostejní. Pak se nálepkuji, že jsem jeden z těch lidí, co jsou odsouzeni žít celý život single. 

Pro mě je fakt hrozný pocit, když někomu věnuju tolik energie a ten druhý mi to neoplácí. Cítím se vyčerpaný a frustrovaný a ptám se, co je na mě špatně, co bych mohl na sobě zlepšit, aby se zlepšil jeho postoj ke mně?

Přeju si, abych tu energii uměl vložit někam jinam, ale ty myšlenky na něj neumím odehnat. Nikdy se mi to nepodařilo. 

A možná někomu nedávám tolik energie, co si zaslouží. I to je něco, co mě stresuje. Potom si přijdu, že se sám sabotuju… že bych mohl mít ten vztah, to je přece cíl, ne? To jsem přece hledal…

Ale milovat je hezčí pocit, než být milován. A jaká je šance, že se to zrovna sejde? Jsem poměrně vybíravý, ale nemyslím si, že mám nerealistické požadavky. Přece existují lidé, co moje požadavky splňují!

…Ale přesto já něčím nesplňuji ty jejich.

Ptám se, co je na mně špatně, a odpovědí je "nic."

Máma mi vždy říkala, že jeden ze vztahu vždy miluje víc. Nesleduju HIMYM, ale znáte termíny spokojitel a polepšitel? Asi na tom něco bude.

Vždy hledám toho lepšího z nás, ke komu bych vzhlížel, abych měl motivaci a radost se pro něj stát lepším. Abych nebyl celý život sám, možná se prostě budu muset spokojit. Jenže to potom ztrácí smysl… proč?