I držkopád je pohyb vpřed

Náš život není plný jen lehkých zaškobrtnutí nohou, nemotorných klopýtnutí ale i pořádných držkopádů, po kterých si buď něco uvědomíme, chceme změnit nebo od toho prostě zdrhneme. Nemluvím jen o veselých historkách z natáčení toho našeho životního spektáklu, ale i dramatických situacích nebo chvilkách napětí. Hlavně ty temnější události, ať už nás stojí vztahy, nemovitosti, peníze, důvěru někoho či sebe sama k sobě, zocelují a umí člověka měnit, vytvarovat ho ve zkušenější a odolnější existenci. Pracovat se svými nepříliš atraktivními stránkami osobnosti (a fakt nikdo z nás není jen čistě kladná nebo čistě záporná postava ve svém příběhu) a buď je utlumovat nebo měnit v něco pozitivního. Mám pocit, že z našich životních kroků by často mělo radost akorát Ministerstvo švihlé chůze. Někdy je to světlo na konci tunelu hodně daleko a vskutku nanometrických rozměrů... Ale je tam. Nekecám. Taky jsem si mnohé chvíle myslela, že tohle neskončí, že není jak z toho ven. Co je v tu chvíli nejdůležitější je se nadechnout, zasmát se sám sobě, možná pobrečet, klidně hodně, pokud je třeba (to není žádná ostuda), vstát a klidně za vydatné pomoci lidí, kteří vás mají rádi zase vykročit na tu šíleně zamlženou a nepřehlednou cestu, nad kterou svítí ukazatel “tudy do budoucnosti”. Pravděpodobně tam čekají nějaké moc hezké věci a super lidé. Protože se jim budete líbit vy, obouchaní životem, moudřejší a zkušenější.