Čtvrt roku na tomhle místě

I když jsem tu krátce, už jsem tu četla pár rantů a fňuků, jak jsou ženský děsný a chlapi tuplem, jak se tu nedá seznámit a bla bla bla... Ono je asi jedno, jestli je tady člověk tři měsíce, tři roky nebo třináct let a už by na něj mohli nalepit inventární číslo, tam se to jen liší počtem negativních či pozitivních zážitků. Dynamika tohohle místa je rozpoznatelná po pár dnech. Je to tu turbulentní, všechno jde rychle. Ukaž kozy, ukaž kundu, neukážeš? Tak pa. Pak už jde o to, jak moc je člověk důvěřivý a kolikrát se sebou nechá vyjebat, koho si pustí ke svému virtuálnímu tělu a koho ne, jak moc si z čeho dělá prdel. A taky o přístupu k lidem plus ukotvení se v realitě.

Samozřejmě, že i já už tu byla ošálená, to je prostě jako vstupenka do tohohle klubu, takový křest ohněm. Naštěstí to místo schůzky bylo jen pár stanic autobusem od mého bydliště a ne okolí Karviné, jak mi tu třeba vyprávěli jiní uživatelé. Jenže před tím jsem se tu s jednou z vás opravdu setkala, bylo to fajn a nebýt toho večera, byla bych asi ohledně toho, jestli se tu dá najít fakt někdo reálný, ještě pesimističtější a nedůtklivější.
Stejně jako fotky ptáků, koz a kund se tu směňují jako hokejový kartičky, s čímž jsem naproto v míru, taky to dělám, pro mě je maso míň než duše a osobnost, ta bývá zajímavější, i když na pěknou babu se ráda podívám.

S pár lidmi si tu třeba jenom píšu a když fotky, tak třeba prádla nebo oblečení, které jsem si na sebe koupila. Líbí se mi tu ta různorodost. S někým si píšu slušně, s někým hypervulgárně a oboje mě prostě baví, pokud mi dotyčná osoba lidsky sedne. Věřit vám můžu všechno nebo nic, to je moje volba, čas a energie, i když za tu blbě investovanou si často nadávám a když mám pocit, že je to ztráta času pro obě strany, dám dotyčné osobě sbohem. Pokud mi tu někdo napíše, že mu z mojí povídky stojí nebo vlhnou oči, případně frnda, nebo se mu vůbec nelíbí, v pohodě, taky styl zpětné vazby. A ta mě motivuje psát dál. Jen musím mít nápad, takže hned to prostě nebude.

Nehodlám tu psát výtky výhradně jen na jedno pohlaví, mezi oběma se totiž najdou i kreténi, i fajn lidi. Proto tu mám otevřený komunikační kanál pro všechny, protože za to vyhazování plevele ze vzkazníku mi ti fajn kluci a holky (což je mimochodem moje obecné označení a fakt mi nezáleží na věku) prostě stojí. Když mi někdo napíše “ahoj” a pak fotku péra, následované otázkou “co na něj říkáš”... Hele... je to tvoje péro, ty s ním žiješ, měj ho rád, starej se o něj, respektuj ho, stejně jako zbytek svýho těla, ať už vypadá jakkoliv. Já se svou kundou a tělem okolo ní dělám to samé. Nebylo to tak vždycky, o to víc si teď aktuální období užívám.

Ano, bez uzardění o sobě prohlašuju, že jsem velmi často důvěřivá blbka, ale léčím se. Nejsem dokonalá, ani zdaleka a ani se tak nehodlám prezentovat. Jsem sprosté, drzé hovado, ale taky empatická, chápavá a mluvím s lidmi o sobě na rovinu. Někdy mi to spíš body ubere, jindy naopak. Málokoho si k sobě pustím, málokomu se úplně otevřu. Když to totiž udělám blbě a nevhodné osobě, ještě víc mě to raní. Nenarodila jsem se úplně zdravá, ale nejsem hrdinka, prostě žiju s tím, co mi bylo dáno, někdy líp, někdy hůř a snažím se u toho zůstat příčetná. Bojuju od doby, co jsem tady, někdy na špatných místech, ale jinak to neumím. Spoustu věcí jsem během svýho života posrala, ale nakonec vedly k tomu lepšímu. Taky si občas popláču, jak je ten svět nespravedlivej, ale doma a tiše. Nejlíp mi to jde u filmů od Pixaru. Ty jsou k dojímání se úplně dokonalé. Taky nesnáším lítost. Tu přijímám maximálně od lidí, které znám a důvěřuju jim, jenže ti zase vědí, že tohle vůbec nemají psát. Lepší je vstát a něco dělat, než se choulit v koutě a naříkat nonstop, jak je ten život zlej. Jo, je. Tak buďme na něj zlejší. Nebo hodnější. Podle vkusu a nálady.

Když mi někdo napíše, že jsem tlustá, ano, jsem, ale bývalo to horší. Jeden mi tu triumfálně oznámil, že baculky on rád, ale já že jsem tlustá špatně. Jestli je správně mít tři pneumatiky vpředu a prdel jak pivovarskej valach vzadu, fajn, na mě ve skladu už nezbylo. Vím, že mám chlapskou postavu, velký břicho a široký ramena, někoho to rajcuje, někoho to odpuzuje. Oboje naprosto cajk.

Klidně mi věci řekněte narovinu, nejsem z cukru. Ale laskavě se nenasírejte nebo nezdrhejte, když udělám to samý. Jsem pro čistej stůl a rychlý řezy. Akorát se velmi pravděpodobně nad vaší profilovkou pro sebe zasměju, pokud nemáte pekáč buchet nebo nejste baba 90-60-90 nebo to, na co jeste nejvíc pyšný, je vaše péro nebo píča v profilovce a nic víc. Taky si můžu na vás najít, že máte malý kozy nebo divnej ksicht. Já ale radši chválím. Mně to nic neudělá, druhýho potěší. Když není co pochválit, mlčím. Nejsem ubožačka a moje komplexy si buď řeším sama nebo o nich aspoň vím a neventiluju si je na jiných lidech. V tomhle blátě se válet nehodlám. Jestli v tomhle ohledu budete ale fest tlačit na pilu, tak vám pravěpodobně napíšu, že jste zakomplexovaná toxická kunda a vysloužím si tu letenku. Na tyhle jsem obzvlášť pyšná.

Když někdo v chatu napíše nějaký úplně dementní post, nejlíp šestkrát za deset minut, tak ho prostě potrolím. Baví mě to. Jsem za to, že pokud člověk publikuje cokoliv, jde prostě s kůží na trh a ne každý ho bude hladit po hlavičce, jakej je šikula. Pokud mi nabídnete sex s koňma, dětma nebo vaším gekončíkem, nahlásím vás. Stejně jako když tu potkám jedince, který by mi z lásky nejradši nasral do bot, omrdal mě hned po potřesení rukou, nacákal mi do kalhotek, zeptá se, jestli polykám nebo se nechám svázat, zbičovat a ojet v jeho vinným sklípku, tak tuhle “milostnou korespondenci” vyřizuju rychle a rázně.

Koho hledám, mám přesně a jasně vypsáno v profilu, ne, ani páry, ne, chlapa tam nechci, ne, nemůže se jen dívat, trojku taky ne, i kdyby to byly dvě baby. Tvůj problém, když jsi to nečetl nebo nečetla. Mimochodem, v tomhle bodě dochází k naprosto rozkošnému okamžiku, kdy mě někdo mimo rámec těchto parametrů osloví a pak nastane chvíle ticha, protože si čte, co mám u sebe napsáno, v tu chvíli dochází k uvědomění... a odmlčení se navěky. Díky těm, kteří se takhle eliminují sami.

A k tomu setkávání se - rychle se ani pes nevysere a aspoň trochu inteligentní konverzace před osobním setkáním je pro mě základ. Jsem však introvertka a než se odhodlám se s vámi setkat, hned zejtra po tom, co jsme si napsali první větu, to nebude. O to víc si vážím jedinců ze všech koutů republiky bez ohledu na pohlaví, kteří toto vše respektují, dokážou se se mnou bavit o nutnosti šestistupňové převodovky (jak jsem doprdele bez něčeho takového dokázala žít?), hezkých fotkách, knížkách, které přečetli a filmech, které viděli, pejscích, kočkách, starostech se stárnoucími rodiči a rebelujícími dětmi (svoje děti nemám, o vašich se s vámi bavit dokážu bez problému), prostě o radostech a strastech normálního lidského žití. Když mi nepíšete, protože tu nejste, v pohodě, nejsem stíhačka.

Jo a jestli si po tomhle elaborátu myslíte, že jsem arogantní, vybíravá píča... Tak si to myslíte správně a mě to těší. Já nemám povinnost mít ráda vás všechny a vy tuhle povinnost nemáte ke mně. Jedna z nádherných výhod dospělosti. Ale za lidmi, kteří mi za to stojí, se sem vracím ráda.