Každý má něco

O tom svém “něčem” mluvím standardně, koneckonců i tady už o tom pár uživatelů a uživatelek ví, protože nejsem zvyklá si hrát na něco extra a tahle věc na mně zanechala výrazné exteriérové stopy, takže se to prostě nedá nijak ochcat. A s tímhle elaborátem to aspoň nebudu muset každému kopírovat do zpráv. Vím, že si tím zase zavřu pár dveří, ale beru to tak, že obsah za nimi asi za mnoho nestál. A já holt neumím nebýt otevřená.

Jsem jednou z těch, na kterou genetická loterie nebyla úplně vlídná a přisoudila mi vlastnictví něčeho, co se skrývá pod zkratkou CAH neboli kongenitální adrenální hyperplázie. U chlapečků to navenek nedělá nic moc, jen mají větší pindíky, u holčiček je ta paseka mnohem závažnější a to ve formě deformovaných zevních pohlavních orgánů a často i minerálního rozvratu, který může skončit špatně. Tři dny trvalo, než se lékaři rozhodli vyšetřením přes zadek zjistit, že uvnitř mám vercajk čistě ženský. Budiž jim to odpuštěno, makali nejdřív na tom, abych to nezabalila. Potom jsem strávila tři krásné měsíce v nemocnici, které moje máma nikdy nechtěla komentovat ničím víc než: “Prostě mi tě tam zachránili.” Dobré je, že v dnešní době se dá tenhle syndrom určit z novorozeneckého screeningu.

Tahle sranda se udržuje v klidu (ne, léčitelné to není) kortikoidy. Takže jsem jich dostávala samozřejmě už od kojeneckého věku nemalé dávky a po nich je člověk prostě tlustej. Stačí se nadechnout a má dvě kila nahoře. Samozřejmě přišly takové standardně věci jako je šikana ve škole (dokonce i od učitelky), omluvenky z tělocviku (kontroly v nemocnici, odběry krve co čtvrt roku nebo jen obyčejný posměch) atakdále atakdále. Naprosto vynikající koktejl k tomu být nesebevědomé, introvertní děcko, které svou životní lásku našlo v knihách. Korunu tomu nasadila chyba v léčbě, kdy jsem za půl roku ztloustla asi o dvacet kilo a sprostě popraskala. Taky se musím holit po celém těle, tvář, prsa a břicho nevyjímaje. S jizvami jsem se smířila, s chlupy ne. Z legrace říkám, že shazuju yettiho.

Hodně věcí mi doktoři předurčili. Že rychle vyrostu, pak mě zase všichni přerostou. To se stalo. Že kdybych rodila, tak jenom císařským řezem. To se nestalo. Ve čtyřech a devatenácti letech jsem byla na dvou operacích, abych dole vypadala aspoň trochu jako ženská. Zvlášť ta druhá byla zajímavá a tak dávám k dobru historky z natáčení jako že mi po epidurálu ochrnula noha, že mě stehy na frndě svědily tak, že jsem nemohla spát a že mi mezi nohy koukala banda vyjukaných mediků, aby asi viděli osmý div světa, nebo nevím. Měla jsem jít na třetí operaci, aby mi rozšířili poševní vchod, ale to jsem odmítla, protože jsem neměla aktivní sexuální život. A z mojí kundy se stala na půl života terra incognita.

Všechny tyhle záležitosti sundaly moje vnímání vlastního těla do mínusových bodů. A na velice dlouho. Léta jsem myslela, že jsem asexuální, ale jistá událost z mých pubertálních let, kdy jsme se zvědavě osahávaly ve sklepě našeho paneláku se starší sousedkou, tomu úplně nenapovídala. Jen jsem to všechno zasunula někam hodně dozadu. Nenáviděla jsem se tak, že jsem chodila oblečená jen abych nechodila nahá, takže vytahané džíny a plandavé svetry, vlasy pochcané slámy. Odmítala jsem se dívat do zrcadla, když mě někdo pochválil, jen jsem znechuceně zavrčela. Nechte mě bejt, mně je to jedno, to byly moje nejčastější odpovědi... No vlastně na všechno.

Díky tomu, že jsem měla v hlavě usídlenou idiotskou (ano, teď to vím), myšlenku, že když všechno nezařídím a nezaplatím, nebude mě nikdo mít rád plus jsem si k tomu zařídila hezkou závislost na internetovém sázení, jsem spadla do dluhů. A tehdy přišla do práce moje nová vedoucí a to bylo teprve rodeo. Nikdy jsem se s takhle toxickým člověkem nesetkala a abych nezabředávala do zbytečných detailů... deptala mě jako nejslabší kus v týmu a došlo to tak daleko, že jsem tehdy nedokázala normálně spát, budila jsem se s hrůzou, že umřu ve spánku... A pak jsem se defintivně zhroutila a vyhořela. Je zajímavé, jak neschopnost říct ne umí v určitých podmínkách mít tak dalekosáhlé následky. Potom jsem si přísahala, že tak daleko jako ji už si k sobě nikoho nedobrovolně nepustím. A to dodržuju.

Takže ve chvíli, kdy jsem se téhle ženské zbavila a doplatila dluhy, začala změna. Neplánovala jsem ji, o to víc mě překvapila a potěšila. Přestala jsem se přejídat, přestala jsem svůj stres vybíjet na rodině (za tohle se fest stydím, byla jsem opravdu hrozně protivná) a hlavně díky karanténě a práci z domova jsem měla poprvé ve svém životě čas ne na ostatní, ale na sebe. Vybudovala jsem si duševní sebeobranu a od té doby nevysvětluju všem všechno, nedoprošuju se a nedolejzám. Svoje prášky jsem přestala brát, protože po výhrůžkách od endokrinoložky, že upadnu do komatu a že dostanu rakovinu děložního čípku jsem se prostě nasrala. Nesnáším vyhrožování. A je mi dobře. Už několik let.

Začala jsem se prozkoumávat a odbývat si to, co si zdraví lidé řeší v pubertě a těsně za ní. Uvědomila jsem si, že moje tělo sice nemá klasické parametry, ale nikdy mě nenechalo ve štychu a když už, mohla jsem si za to sama a bylo to jen na chvilku. Šukat standardním způsobem nemůžu... ale nějakým to jde. A půjde. Tak jdu po téhle nové, pohodlnější stezce dál a uvidíme, co nebo kdo bude za příští zatáčkou.

Tohle nepíšu kvůli tomu, abych ukázala, jak jsem to porazila a jiný kraviny. Ne, spíš jsem s tím vším uzavřela mír a dohodu o respektu. Nejsem hrdinka a prosím, žádnou lítost, tu upřímně nenávidím. Ale zklamu vás. Žádný univerzální návod na poražení svého osobního břímě neexistuje. Je mi líto, to si musí každý odžít sám. A určitě to nejde befelem, musí to přijít samo a člověk to chtít. Ale i v tomhle můžu mluvit jen sama za sebe. Nicméně - vaše starosti vnímám jako úplně stejně validní, nikdo v botách toho druhého nekráčí a často ani nechce. Tak mi prosím neříkejte, jak jsou vaše starosti malicherné, potom, co na vás vyrukuju s tím svým. Nejsou a ani to tak nevnímám. Koneckonců, moje hypertrofovaná empatie by to ani nedopustila.

Bojovník sice jsem, ale občas na úplně debilním místě a spíš tím dost věcí poseru, než zlepším. Někdy se ta moje urputnost hodí, někdy vůbec. Čas od času znovu sklouznu do toho starého nastavení mysli, že stojím za prd a jsem lítostivá. Ale už je to míň a míň. Od odporu se podívat do zrcadla jsem to dotáhla k focení svých mravných i nemravných částí. Našla jsem správný prstoklad na ukojení své nadrženosti. Líbí se mi moje hladká kůže a když krásně voním. Užívám si to, že oblíknu konfekční ženskou velikost, byť je to třeba 2XL. Kupuju si šatičky, punčošky a prádýlko. Pro sebe. Pro svůj komfort a pro svoje potěšení. Líčím se, když chci, když ne, tak bez šminek. Barvím si vlasy výraznými barvami. Protože chci a můžu.

Uvidíme, jestli v budoucnu někoho potkám, protože mě ne každý vydýchá a já se taky naučila se s lidmi nesrat. Nechávám v tomhle ohledu věci plynout, ale co jsem si dala jako prioritu je, že středobodem mého osobního vesmíru jsem já. Nikdo jiný. Pak bude můj život fungovat když ne úplně správně, tak aspoň ne hůř, než předtím. A komu to vadí... Berte nebo nechte být.