Poznej sám sebe

Pořád si tu meleme ty naše moudra, píšeme rady co jak bychom měli, co bychom neměli, ale kdo z nás se opravdu zná natolik, že si tohle může k druhým dovolit?

Pan Sokrates byl celkem sexy týpek, mám ho rád toho kluka, který jednoho památného dne pronesl větu: „Poznej sám sebe.“ A řekl bych, že už tenkrát trefil hřebík kladivem přesně na hlavu.

Ono je to celý, co řekl vlastně jednoduchý. Je to o tom, že sami se sebou žijeme celý život, myslíme si, jací jsme borci, nebo sráči, perfektně se známe, halíme se do masek, nebo poskakujeme jako nahatí kašpárci, ale jen málokdo si umí přiznat, že tomu tak není, že se mýlíme. Že naše já jsou jinde. Kde, ptáte se? Tak já vám to povím. Naše já leží pod nánosy starého hnoje, pod očekáváními přátel i kamarádů, hluboko na dně zažitých stereotypů.

Uč se, hledej odpovědi na otázky. Každej den ti jich tolik dává a ty si jen mrskáš ego u blogu a válíš se v hnoji. Ono odkrýt tajemství života, vzít do ruky rýč a začít se v sobě rejpat, inu, to chce fištróna.

A i když tě zítra kopne manželka, manžel, milenka, nebo milenec do zadku, život se ti otočí, poletíš z kopce v kotoulech, dívej se na ten rozmazanej svět, vytěž něco z pádu a třeba se dozvíš, že odřený záda jsou lepší, než včerejší sex se sousedkou.

Když budeš mít kliku a dole pod svahem se k životu probereš, naslouchej moudrým lidem. Vytřiď si ty, kteří ti nabízí sami sebe, vytřiď si dědu, kterej má možná v trenkách malej penis, ale v báglu kvalitní defibrilátor, najdi si babičku, která možná neumí psát jako Andersen a přesto ti zahraje na tvojí roztrhanou duši takovou skladbu, na kterou už nikdy nezapomeneš.

Rozhlédni se kolem sebe, pořád dejcháš a to je dobrý. Přistup k životu. Ale už ne jako jako dutá loutka uvázaná na provázcích, za který druhý pro svý taškařice tahají. Už nežij se strachem, že tě nějakej jouda hodí z kopce a pokud hodí, je to jeho rozhodnutí, jeho nespokojenost. Tys jej přežil, tvůj život má smysl a tak je to správně.

Žádná cesta není špatná a žádná správná. Jedna cesta přechází v druhou, jako fáze života. Některé cesty nás minou, některým se vyhneme. A že na nich spadneš na hubu? No jasně že jo. Spadneš. Tak trénuj, aby příští pád tolik nebolel.

Možnost k sebepoznání nemáme všichni stejnou, záleží na mnoha okolnostech, intelektu a tak, ale stejně to většina z nás z pohodlnosti všechno zahodí. Ono totiž umět a hlavně chtít vystoupit ze své komfortní zóny, z kolejí, po kterých si to v životě pěkně v klídku jedeme, umí málokdo. To se ale potom nedivme, že nás život zase chytne za rypák, zase s náme šlehne o zem, zase nás položí na lopatky a opět, jako už tolikrát předtím, nám pošlape držky.

Ale abych tu zase jenom nekázal, začnu u sebe. Do milenky jsem se tenkrát zamiloval, miloval jsem jí, souložil s ní snad všude, trávil s ní všechen volný čas. Rozchod s ní, jsem si nedokázal představit a chtěl se mu vyhnout. Přesto přišel. I když jsem si to nechtěl připustit, uvědomil jsem si, že jsem ublížil. Podíval jsem se do zrcadla a to mi řeklo jen čtyři slova. Ty seš ale čůrák.

Poslední puzzle zapadlo do obrazu.

Naučil jsem se, dozvěděl jsem se pravdu o sobě, o druhých lidech, poznal sám sebe a začal hledat klíč k životu pod nánosy starého hnoje, pod očekáváními přátel i kamarádů, hluboko na dně zažitých stereotypů…

Co jste se dnes naučili vy?