Normálnost se přeceňuje

Přiznám se, že jsem na tohle slovo neskutečně alergická. Když se ohlédneme aspoň trochu do minulosti, uvidíme, že věci, které byly normální před lety, už normální nejsou a ty, co se vymykaly, postihovaly a zavíralo se za ně, případně se na ně aspoň lidi blbě tvářili, se teď minimálně neřeší jako nestandard. Můžeme nosit co chceme, mít barvu vlasů klidně v odstínech duhy (barevný vlasy mimochodem miluju), plyšová ouška na hlavě, obojek na krku, latexový kalhoty nebo tričko s nápisem, že jakýkoliv libovolný politik je vůl. Ženy mohou nosit kalhoty, muži sukně. Jediný, kdo bude brblat, budou bábinky a dědouškové, kteří jsou přesvědčeni, že za minulýho režimu bylo líp a nechodilo po ulicích tolik divnejch lidí a pak ti, kteří si myslí, že kluk s oranžovým kohoutem na hlavě a nehty nalakovanými načerno ohrožuje jejich existenci.

Jenže já mám aspoň trochu divné lidi radši, než ty zdánlivě normální. Přijde mi to upřímnější. Baví mě, když upjatý manažer sundá oblek s kravatou, nasouká se do džín s tričkem a jde třeba na koncert Iron Maiden nebo na fotbal, protože Sparta hostí Liverpool. Baví mě, když učitelka o víkendech chodí na ferraty nebo úředník v korporátu se změní na lítého bojovníka v deskové hře, případně s kamarády projede na kolech Evropu. Líbí se mi motorkáři, kteří umí háčkovat a nesmělé studentky, které se o víkendu mění v latexové královny s bičíkem a pouty pro svého subíka. To je pro mě akceptovatelná, osvobozující a živelná nenormálnost, která je ale pro ty lidi naprostou normou. Vždycky jsem se v subkulturách, o které jsem se aspoň trochu otřela, cítila fajn a bezpečně, bavila mě ta rozmanitost a pestrost... A zcela nepřekvapivě se ty subkulturní zájmy taky dost protínaly. Takže třeba jít s BDSM pozitivními lidmi hrát deskovky nebo povídat si s nimi o fantastice byl standard. Vtip je i v tom, že si člověk rozšiřuje informační okruh a má šanci se tak chytit v konverzaci s širším okruhem lidí.

Nikdy mi nepřišlo moudré někomu vytýkat, že je na něco starý. Do sexy prádýlka poprvé ve čtyřiceti? Hurá do toho. První trojka v padesáti? Proč ne? Jít na shibari kurz po rozvodu? Žádný problém. Zajímat se a objevovat, zkoušet nové věci a těžit nové informace není sport jen pro mladý a hlavně to může být zábava na celý život. Znamená to totiž, že se učíte, rozvíjíte a měníte.

Co naopak nechápu a ani nikdy pochopit nechci, jsou věci, které se pod roušku zdánlivé normálnosti snadno skryjí - alkoholismus či jiné závislosti, zneužívání, obírání stařičké matky o poslední peníz, toxické vztahy rodičů a dětí, promítání si vlastních nesplněných tužeb a snů do dětí a lajnování jejich životů. A tihle lidé budou těm ostatním říkat, jak nejsou normální? K smíchu.

Hodně z těchto hrdě normálních lidí nakonec skončí i tady, kde jako hrdí homofobové poptávají kuřbu od mladého zajíčka, znuděné mamky píšící hejty na duhové lidi si najednou vzpomenou, že mají chuť na kundičku nebo manželé před rozvodem zkusí zalepit rozbité trojkou s mladou holkou. Neodsuzuju je. Ale nemám ráda, když se někdo tváří jako normálnější, morálnější a čistší, než ten druhý.

Na světě by bylo tak o tisíc procent líp, kdyby jedni druhým nekecali do života, pokud se jedná o činnost konsensuální, zábavnou nebo se díky ní člověk cítí líp a sám sebou. Poslední dobou se přistihuji při tom, když jedu do práce, že pozoruji lidi a odhaduji, jaké aspoň trochu zvláštní libůstky můžou mít. Jestli ta drobná blondýnka má pod rolákem obojek, zdali třeba tmavovlasá a brýlatá přísná paní sedící naproti mně v tramvaji ráda chodí lovit mladý holky do baru, jestli se onen vážný pán stojící vedle mě na nástupišti metra právě nevrátil třeba z dobrodružné výpravy do And nebo ti mladí kluci stojící opodál spolu včera nespali. A když vidím někoho s barevnými vlasy nebo něčím vymykajím se z davu... Většinou na něm můžu aspoň na pár vteřin oči nechat.