Proč nemám ženu

Jestli někdo čeká nějakou odpověď, tak já to nevím.

Už od nějakých dvanácti let jsem si začala uvědomovat, že u opačného pohlaví můžu probouzet jisté pocity, a v dnešních čtyřiceti s tím snad umím i zacházet. Jak ale na ženu? Jak poznat, že se mnou nebaví jen kamarádsky?

S muži jsem nejednou zažila situaci, kdy jsme beze slov prostě věděli, že si sedíme, nemuseli jsme nic řešit a prostě si to užili, s ženou se mi to stalo jen dvakrát. A je to už dávno. Fakt dávno. Tak dávno, že si začínám myslet, že se mi to snad muselo jenom zdát.

V představách zažívám úplně všechno, ve skutečnosti se jen bezcílně toulám různýma stránkama v naději, že se jednou skutečně s nějakou setkám. Sejít se na kafe a dál už podle sympatií. Jasně, není jich tolik jako těch, co se chtějí scházet jen s muži, ale v dnešní době už snad z toho nikdo nedělá vědu. Nebo ještě pořád jo? Víc otázek než odpovědí a otázkou to taky skončí: Jak to dělají holky, co jsou opravdu jen na holky??