Z deníku lovce - květy

Ležel jsem u jedné Aleje stromů a pozoroval údolí táhnoucí se k lesu, kde vychází zvěř. Slunce pomalu vycházelo nad obzor a první sluneční paprsky dopadaly do údolí, kde se tvořila nadzemní mlha. Louka byla ojíněna jinovatkou, každý můj výdech tvořil jemný závoj páry stoupající k nebi.

Vše se probouzelo k životu. Pěvci mi hráli svou ranní píseň. Otočil jsem se na záda a sledoval rozkvetlý strom nad sebou . Fascinován zvrhlostí přírody, jsem pozoroval jak se to kvetoucí kvítí tetelí ve slabém vánku ranního větru. Pozoroval jsem skupinku ptáků jak si poskakují mezi větvemi. V tom jsem slyšel nějaké zvuky táhnoucí se z údolí, hejno ptactva v úleku odletělo pryč. Do obličeje mi padaly drobné kvítky, bylo to, jakoby mi sněžilo jaro do tváře. Natáhl jsem ruku směrem ke koruně stromu a kvítky mi padaly na dlaň jako peří. Probudilo to ve mně dávné vzpomínky, kdy jsem takto ležel na louce s jednou holkou a padaly na nás květy třešně.

Vzpomínám si, jak jsem tenkrát pozoroval stejně jako dnes, ty dopadající kvítky na její pozadí. Ležel jsem vedle ní a její zadek byl jako obzor nad kterým vychází slunce. Kopeček, který se svažuje do údolí rozkoše, kde pramení studánka.