Astronomické pondělí

Každý rok se na to těším. Ten den, kdy po zimě konečně uvedu do provozu lodičky a oficiálně začne venkovní část roku. To znamená, že začne sezóna courání po zahrádkách, ježdění na kole s cílem v podobě více či méně vzdálené hospody, výlety za poznáním a zvýšená hladina vitamínu D. A jelikož mě letošní zima nijak extrémně nenadchla, těším se o to víc.

Letos to připadlo na tohle pondělí. Sice se počasí zdálo o něco slibnější, než se v průběhu dne nakonec ukázalo, nelituji svojí odvahy a nasazení, protože milník byl vztyčen, kóta dobyta. Nohy mi trochu mrzly, ale ten svěží vítr okolo kotníků za to stál. Vždycky je to něco jako zmrtvýchvstání, nová naděje, že ten letošní rok bude trochu lepší než ten minulý, že se zase posouvám trochu k lepšímu. Pamatuju si všechny ty momenty. Cesta v parku zaplavená růžovými okvětními plátky kaštanů, rozkvetlé magnolie na karlovarské kolonádě, básnička napsaná růžovou křídou na schodech náplavky na břehu Mže, ranní mlhu na Karlově mostě. A jeden moment mám v srdci obtisklý obzvlášť silně. Tu písničku od té doby poznám už od prvního taktu. Seděli jsme tehdy u malinkého a hříšně drahého kafe v Bastionu na pražském Karlově a na každém stole byl v malé vázičce žlutý tulipán. Sluníčko nádherně hřálo a číšníci kolem nás chodili s ubrouskem přes ruku, jako kdyby u stolu seděla přinejmenším Sophia Loren. A pak začala hrát What a Wonderful World od Louise Armstronga a na tulipán přiletěla včela. Chvíli šplhala zvenku po okvětních plátích tulipánu, pak se značnou námahou přelezla dovnitř, tam se popelila v pylu a pořád lezla sem a tam, ven a dovnitř a měla na pohled hrozně hebký kožíšek. Hrozně jsem si přála tu včelu pohladit, a aby on hladil a líbal mě, tak jak to nikdo před ním neuměl. A zdálo se, že s tímhle zahájením a po tomhle jaru žádná zima nepřijde, protože tma prostě a jednoduše nedostane šanci. Je pravda, že pár následujících zim jsem vlastně ani nezaregistrovala, zato ty poslední dvě stály za to. Ale teď je tu znovu jaro, lodičky otřené od prachu, u muzea kvetou magnolie a mně v hlavě hraje Dream A Little Dream Of Me. Sním o tom, že si znovu prožiju svůj soukromý kýč, svět bude na chvilku Wonderful World a celkově se svět aspoň na chvilku promění v kýčovitě romantický film, na dekádě nezáleží.

A tak chodím na rande. Sice nemám s kým, ale to nevadí. Chodím sama se sebou a se svou budoucností, myslím na to dobré i na to, co se nepovedlo. Zajdu na večeři na stará místa a je to pořád stejně dobrý, pokračuju po cestě, kterou znám, dokud se neobjeví jiná. Možná dřív zestárnu a bude ze mě stará bláznivá ženská s vbočenými palci a divným vkusem, ale zároveň věřím, že tahle moje jara už mi nikdy nikdo nevezme, že se vždycky budu těšit na první vyvenčení lodiček, sluníčko, první pihy a další rok, který přinese něco, co jsem ještě nepoznala.