Naslouchání

Dneska jsem tu četl pár blogů a komentářů pod nimi. Jací bychom měli být, jací jsme, co chceme. A že jsme úplně jiní, chceme něco jiného a můžeme si za to tak nějak všichni navzájem.

Bylo mi z toho smutno. A tak jsem vzal psa a vyrazil s ním do lesa. Vyvětrat si hlavu. Myslel jsem na jednu z vás a říkal si, jak by bylo fajn, kdyby tam byla se svým psem se mnou. A světe div se nebylo to proto, že bych jí chtěl opřít o strom a pěkně jí projet její mokrou kundičku. Jasně je to úžasná představa. Možná by to ve skutečnosti bylo ještě lepší, možná horší. Kdo ví. Ale proto, že si spolu skvěle rozumíme, nasmějeme se a skvěle si popovídáme. Určitě by mi dala za pravdu, že si vzájemně zvedáme náladu.

Možná to říkám proto, že už jsem lehce výběhové zboží a smysluplná konverzace nebo dobrý oběd s příjemnou společností mi přijde víc naplňující a povznášející než jednorázově vyklepaný pytlík.

Ale přijde mi, že jak v tom reálném životě, tak tady neumíme naslouchat. Zejména tady se na sebe snažíme upozornit. Křičíme já, já. Zkusme se na chvíli víc zaměřit na ty druhé. Zaposlouchat se, naslouchat.

Chápu, kde jsme, a že každý chce mrdat. Možná tak nezískáte tolik příležitostí. Ale když to zkusíte, tak třeba zjistíte, že tady nakonec je spousta fajn lidí. Že ne každý hledá něco nereálného nebo úplně jiného, než si myslíte. A že třeba najdete něco, co jste vůbec nečekali, nebo odkud jste to vůbec nečekali, a že je to nakonec daleko lepší.

A aby bylo úplně jasno, i ty kulky a skeneho žlázy je potřeba občas vypustit :-).