Nadržená koza

Je úplně obyčejné ráno a z kuchyně na mě volá kafe. "Pojď si mě udělat, jsem tu jen pro tebe!" Převalím se ještě na bok a přitom odhrnu deku, vykoukne tvrdý klacek, zvedá mi noční košilku a volá: "Pojď si mě udělat, jsem tu jen pro tebe." ... To je tedy dilema. Znovu se otáčím a přemýšlím co dřív. "No nejdřív se musíš postavit", říká mi vnitřní hlas. "Ale já už stojím!" připomíná ten dole. Chvíli ležím a dumám...

Jo tak klacek a potom kafe. To bude nejlepší varianta. Stejně by mi nedal pokoj. Jdu do šatny a hledám něco na sebe, ke kávě a aby to bylo trochu sexy. Jako první ale nesmím zapomenout na své milé silikony. Trpělivě čekají až si na ně vzpomenu. Shazuji košilku a beru je na sebe, miluji je. Jsou pro mě mé druhé já.
Bez nich to nejsem já. Musím opatrně, aby se mi s nimi nic nestalo.

Nevím čím to, proč ani jak, ale s hrůzou jsem zjistila něco strašného. Úplně se mi zastavilo srdce a já nevěřila svým očím. Jedna koza je natržená! Prohledávám si místo poškození, zkouším to nějak opravit, avšak marně. Díra je díra. Co budu dělat já chudák koza jedna nadržená?

Kdo mi poradí, zaprvé mám udělat to kafe? Nebo za bé mám i tak udělat tu kládu? Anebo se mám na to všechno po ránu vys.. a jít oplakávat chudáka kozičku?